Výpravy za dobrodružstvím

Únor – Výprava stopovací

Nevím jestli je zrovna únor ten pravej měsíc, snad jo, a jestli ne, udělejte tuhle výpravu kdykoli jindy, podle počasí. Chce to buď bláto, nebo sníh. Podle toho jestli se rozhodnete stopovat nebo odlejvat. Teda ne že by nešlo oboje naráz, ale odlej stopu je na sněhu přece jenom složitější. Aspoň pro mě. My jsme totiž stopovací výpravu dělali na sněhu, a to čerstvě napadlým. Vlastně to bylo loni ještě v lednu, sníh už nějakou dobu ležel, ale ten den ráno připadlo pár dalších čísel. Neměl jsem co na práci, tak jsem to zkusil, a zjistil, že moji „klubáci“ jsou na tom celkem podobně. A protože oba jezdí pravidelně na hory, začali do mě hučet, ať jedem na běžkách. Že se vám to nezdá nijak hrozný? Tak to evidentně lyžujete líp než já.

Nakonec jsem se nechal ukecat, vypůjčil si běžky mého staršího bráchy a vyrazil s nima. Nebo vlastně za nima. Během prvního kilometru na mě totiž moji „kamarádíčkové“ nahnali pár set metrů náskok. Oni jsou sice oba mladší, ale na lyžích mě předjedou kdy si vzpomenou.

Ale k tomu stopování. Vzali jsme si z kmenové knihovničky chytrou knihu, a kdykoli jsme na těch proklatejch prkýnkách překřížili stopu nějaké té zvířeny, jali jsme se určovat, co za tvorečka to tu běželo. Řek bych, že nám to šlo, ale vlastně to nevím, protože tam nebyl nikdo, kdo by naše určení potvrdil. Ale jestli jsme se nesekli, tak jsme „potkali“ spoustu srnek a zajíců, havrany, veverku, psa, a nejvzácnější nám připadala liška. Ale jak říkám, možná to všechno bylo úplně jinak. Jelikož máme Svitek březový kůry proštudovanej zepředu dozadu, neodolali jsme pokušení a asi čtyricátou stopu zkusili sledovat. Kdo někdy svitek otevřel ví, že za sledování stopy je čin. Né snad, že bysme doufali, že ho rovnou splníme, ale zkusili jsme to. Co čert nechtěl, docela nám to šlo. Vyrazili jsme za nějakou srnou a měli jsme děsnou radost z toho, že rozeznáme kde běžela, kde šla, kde stála a přešlapovala, a taky kde, ééé, vyměšovala, neboli bobkovala. No, uznávám, že to poslední nebylo moc složitý....

Druhá část výpravy se měla skládat z odlévání stopy. Ale než k tomu dojdu, nemůžu se nezmínit o tý taškařici, co si na mě ty potvory dvě vošklivý, Martina s Jakubem vymysleli. Byl tam svah. Bez stromů. Se sněhem. A s křovim na konci. Prej: „Dáme si závod.“ Ve sjezdu! Já už to dobou nemoh ty lyže ani vidět, ale mam svou hrdost ne, přece to nedam těm mamelukum znát! Tak sem jel. Asi si umíte představit, jak to dopadlo. Když jsem se zmiňoval vo tom křoví. No jistě, skončil jsem v něm. Ale důrazně tady prohlašuju, že to nebyla moje vina, že za to moh krtek nebo jiná fauna a flóra, která udělala uprostřed sjezdovky zničehonic hrbol, kterážto překážka způsobila nebezpečný pád nejlepšího závodníka, skončený v ochrané bariéře. Z těch proklatejch bezinek nebo čeho jsem vyváznul živ, zdráv a potrhán, slabých deset minutek po havárii. A protože druhého kola jsem se odmítl účastnit, popojeli jsme dál a zkusili to s tím odléváním.

Jak bych to řek. Návod najdete jinde v tomhle čísle Čaprmalu, a psal jsem ho já. Bohužel jak na ten sníh vám v něm asi neporadím, protože tenkrát se nám to moc nepovedlo. Něco jsme pravda odlili, ale kvalita byla nevalná. Ale na bláto by vám ten návod moh posloužit, protože tak jsme to pozdějš taky zkusili, a nutno říct že výsledky byly mnohem lepší, ba přímo docela slušný. Dokonce tak slušný, že za sbírku stop už mám čin. Ovšem úlovky z téhle výpravy jsem se ROPce předložit neodvážil. Úplně stačilo, že jsem musel rodičovské radě předložit bundu, ve které jsem proběhnul křoviskem...

Úkol pátý – stopovací výprava

Možná zbytečný odstavec, ale přesto. Výprava nechť se koná kdykoli, kdy vám bude počasí připadat vhodné, a chcete-li vynechejte jednu z jejích částí. Pro účely naší hry tedy stačí na výpravě odlít sádrové otisky stop, nebo se pokusit sledovat stopu libovolného divého tvora. Oboje vám může dopomoci ke splnění činu, tak se nejprve podívejte do Svitku.