Výpravy za dobrodružstvím

Říjen – První výprava.

Pravda, my jsem nezačínali v říjnu, ale to nemění nic na tom, že první výprava je prostě první výprava. Dalo nám trochu práce přesvědčit rodiče, aby nás samotné vypustili, ale nakonec jsem vyrazili. Ne někam daleko, vlastně jsme jenom koukli na plán města a na mapu okolí, vybrali tu nejvhodnější konečnou městského autobusu a vyrazili. Byla sobota dopoledne, počasí nám moc nepřálo, ale to nás nemohlo rozhodit. Minuli jsme poslední paneláky, sešli z asfaltky na nezpevněnou cestu, za chvíli zmizely i poslední zahrádky a my se vnořili do lesa. Ještě chvíli bylo poznat, že jsme přece jen pořád kousek za městem, ale stop po lidech stále ubývalo, až nakonec kolem poledne jsme si začali připadat doopravdy jako v divočině. Nějak se nás ta nálada, kterou ten podmračený den vytvořil, ta samota uprostřed zeleného prostoru, zmocnila a my museli prolézt každé křoví, nahlédnout za každou skalku, zastavit se u každé nové květiny a odměnou nám byl pohled, který se nám otevřel, když jsme se prosmýkli kolem dalšího křoviska. Na malé pasece se páslo několik srn. Ztuhli jsme. Naštěstí jsme chvíli předtím zmlkli a postupovali lesem potichu, takže si nás zvířata zatím nevšimla. Chvíli jsme je pozorovali, klidně se pásla, dokud jediný srnec stojící docela blízko nezvedl hlavu. Tehdy Jakub udělal chybu, zpanikařil a místo aby stál jako zařezaný, uskočil za strom. Než jsme se vzpamatovali, bylo po podívané, celé stádečko neuvěřitelně rychle zmizelo. Podíval jsem se po svých kamarádech. Kubovi i Martině zářily oči, asi stejně jako mě. Nikdo z nás v tu chvíli nepromluvil. Pokračovali jsme dál, a teprve, když jsme přešli paseku a zmizeli mezi stromy na druhé straně, Martina nevydržela a konstatovala.

„To bylo skvělý, takhle zblízka jsem srnku eště neviděla.“

A tím to protrhla a my se naplno rozpovídali. No a samozřejmě, když jdou lesem tři lidi a melou na plný pecky, každý zvíře se jim radši vyhne. Ale i tak jsme zahlédli ještě lecos, i když většinou jen to, co nemohlo utéct vůbec, nebo jenom pomalu. Od devětsilu, přes nějaké ty brouky až po parádní snad metrovou užovku. No, tolik asi neměřila, ale chvíli nám to tak připadalo, vážně.

Ani jsme si pořádně nevšimli, a z lesa se pomalo začalo vytrácet světlo. Jak bylo celý den zataženo, začínalo to být horší a horší, po půlhodince začalo slušně cedit, navíc se ještě připozdívalo, a my zjistili, že máme co dělat, abychom se vrátili domů alespoň včas, když už ne v suchu. Co vám budu povídat, naše první výprava nedopadla zrovna slavně. Na jejím konci totiž stáli naši rodičové. Nejhůř jsem dopadl já, ale týden zatržených vycházek i ta rýma co jsem si uhnal stály za to. Konec konců, kdy zas uvidíme tolik věcí jako dneska!

Úkol první – První výprava

Uspořádejte jakoukoli výpravu do lesů, polí nebo luk. Vyražte alespoň na půl dne za město nebo vesnici, pozorujte přírodu, procházejte jí s očima dokořán otevřenýma. A nemyslete si, pro začátek je to úkol složitý! Musíte se domluvit kam, jak, s čím nebo s kým. Vezměte s sebou atlas stromů, nebo třeba ptáků, co doma najdete, a zkuste určit to, co uvidíte! Opusťte na chvíli vyšlapané cesty a vydejte se do terénu, procházejte lesem přímo a tiše – určitě uvidíte zajímavé věci. A hlavně všechno zaznamenejte a pošlete nám zprávu o vašich zážitcích, i kdyby se vám snad zdálo, že to nestojí za to. Nezapomeňte, že teprve odesláním takové zprávy splníte říjnový úkol Výprav za dobrodružstvím!