Výpravy za dobrodružstvím

Leden – Polární výprava.

Víte kdo loni stanul na vysněném bodu všech otužilců a polárníků – jižním pólu? Asi tušíte že jo? No jistě, byli jsme to my. Teda, měli jsme to bejt my. Pozdějš to vysvětlím.

V téhle výpravě vás budu trochu mystifikovat. Ta naše totiž byla vlastně výpravou kmenovou, jenomže na ní soutěžily trojice, které celý den postupovaly zimní krajinou samy, takže to vlastně trochu klubová výprava taky byla... Prostě a jasně – úkoly nám zadal náča už předem na schůzce, a v den výpravy vyrážela každá soutěžící trojice sama, sešli jsme se až na konci. Tak si to přeberte jak chcete, každopádně se to dá na klubovou výpravu uzpůsobit, a proto vám o tom budu povídat.

Když jsme zadání slyšeli, bylo lehce u srdce, poněvadž se nám to zdálo v pohodě. Vyrazit v počtu tří lidí, tří saní a libovolného množství psů směrem k „jižnímu pólu,“ což bylo místo označené na mapě, vzdálené asi 5 kiláků od našeho města. Navíc jsme vyfasovali „Polární deník polární výpravy,“ který jsme měli každou hodinu vyplňovat. Byly v něm samý fikanosti, jako třeba hloubka sněhové pokrývka, teplota vzduchu a sněhu, oblačnost, zdravotní stav expedice, a tak, no dovedete si to představit, předpokládám, že vaši kmenoví dospěláci si na vás vymejšlí podobný věcičky. Pak taky byl úkol rozdělat přesně v poledne oheň a rozpustit na něm ešus sněhu a poslední podmínka – vyhejbat se cestám, jít terénem. Jak se ukázalo, tohle byla pěkná zlomyslnost. Ale popořadě.

Vystartovali jsme v našem klubovém složení, Jakub, Martina a já, pěkně zvesela, protože sluníčko svítilo, mrzlo až praštělo a na zemi ležel čerstvej prašan. Nabalený jako pumpy jsme za městem vytáhli mapu, položili jsme si jí na zem, zorientovali podle buzoly, určili jsme směr a mimo cesty vyrazili. Nejdřív kus po poli, pak do lesa, na kopeček, z kopeček, náladička, pohodička, dokud jsme při orientační zastávce číslo dva nezjistili, že jih je úplně jinde než před náma. Móc fajn. Tak znova. zorientovat mapu, určit směr ... no jo, jenže kde jsme? „To je přece jasný, stojíme přímo tady.“ Tak jo. A zase jdem. Do toho měření podle „polárního deníku,“ z kopců jsme se vozili, a vylezli jsme na louce. Svah jako blázen, saně za náma, no jak myslíte, že to mohlo dopadnout. Netrvalo dlouho a měli jsme sníh úplně všude. Naštěstí to bylo před polednem, takže jsme se u povinného ohníčku trochu usušili.

Pokračovali jsme dál a nic nám nebylo podezřelý, dokud nebyly tři hodiny a známá oblast kolem „pólu“ pořád nikde. Tou dobou už byla nálada hluboko pod podem mrazu, protože jednak jsme začínali tušit, že asi drobátko bloudíme, dvak jsme z toho brodění sněhem mimo cesty měli turchovní boty. Nakonec jsme vyšli na silnici, podle cedule zjistili kam vede a když jsme si to dali dohromady s mapou, bylo jasný, že budeme rádi, když se dostaneme v rozumnou dobu zpátky do klubovny. Naštěstí nedaleko nás byla autobusová zastávka, takže jsme neváhali a využili služeb našeho ČSAD. Díky tomu jsme stihli sraz pro ztracence a už očekávaný průšvih se nekonal.

Takovou ostudu jsme si nechtěli nechat líbit, takže nám vrtalo hlavou, kde se stala chyba. Nakonec jsme usoudili, že základní problém byl v tom, že jsme vyrazili špatným směrem už na začátku. Jenže mapu jsme měli zorientovanou a určit podle buzoly jih přece není takový problém, tak jak je možný, že jsme vyrazili přibližně na západ? Nevydrželi jsme a druhý den zašli znova na ten most, ze kterého jsme vyráželi. Vytáhli jsme buzolu, chvíli si s ní hráli a ehle! Ukazovala každou chvíli něco jinýho. Asi už je vám to jasný, že jo. A nesmějte se nám, holt nás to hned nenapadlo, že ten betonovej most je prošpikovanej železem. To pak ta buzola chudinka nic jinýho dělat ani nemohla!

Když už jsem se s váma podělil o naší ostudu, zkusim to zachránit aspoň ponaučenim: Neorientujte mapu na mostě, je v něm železo!

Úkol čtvrtý

Nemusíte bloudit, ani nemusíte chodit mimo cesty, docela bude stačit, když uspořádáte výpravu nefalšovaně zimní, tedy na sněhu. Nezapomeňte saně, nebo třeba i běžky nebo sněžnice a vyražte do zimního lesa. I když nezabloudíte, určitě zjistíte, že les pod sněhem má zase docela jiné kouzlo než ten letní, podzimní nebo jarní. A abyste měli co dělat, zkuste si všimnout kde je sněhu nejvíc a kolik, měřte teplotu, sledujte oblačnost, zkuste si rozdělat na sněhu oheň. A hlavně, nezapomeňte o tom něco napsat.