Jednotlivá čísla

• 1/2002
• 2/2002
• 3/2002
• 4/2002

vybraný článek

Číslo

2/2002

Obsah:

Vybrali jsme pro vás :

Julia M. Seton: Torontský trh

Farmářský výroční trh v Torontu byla velká událost v těch dnech roku 1872. Byl především zemědělský a to Ernesta nijak zvlášť nezajímalo. Ale v onom konkrétním roce stálo v reklamě, že je tam několik neobvyklých atrakcí. Například tam měla být sbírka kanadských ptáků, umělecky umístěných v přirozeném prostředí, a u každého cedulka uvádějící jméno a něco o způsobech chování tohoto druhu. A pak ještě přitažlivější výstava všech kanadských divokých zvířat, živých, pojmenovaných, každé v prostorné kleci, kde bylo možno pozorovat jeho zvyky a způsoby.

Ernest tam musel jít za každou cenu! To byla ta pravá vůně pro jeho nozdry. Vstupné však bylo 25 centů a to nebylo v mezích rozumných možností. Nicméně se rozhodl, že uvidí alespoň vnějšek budovy a bude věřit ve štěstí, že letmo zahlédne zvířata. Vydal se sám pěšky s náčrtníkem a se skříňkou s barvami.

Byl tehdy jedenáctiletý, drobný malý a ne moc silný chlapec. Ale měl odhodlání, které ho pohánělo k jakémukoli pokusu. Věděl, že výstava je na Queen Street, několik mil daleko a budova se vyznačuje velkou skleněnou kupolí.

Odešel z domova brzy po obědě a vydal se po Mutual Street směrem na jih, až přišel ke Queen Street. Nebyl si v tu chvíli jistý, má-li se obrátit směrem k východu nebo k západu a příliš se styděl zeptat se cizích lidí. Ale matně si vzpomínal, že kdosi řekl, že je to na východ, a tak se obrátil tím směrem a šel dál co nejrychleji.

Připadalo mu, že po několika mílích, a on byl zvyklý chodit, přišel k řece Donu. Přešel po mostě a vykračoval si po Kingston Road. Došel až za nippisingskou trať a daleko tam u vesnice Leslie vill se utahaný zastavil. V dohledu nebyla žádná skleněná kupole, a tak se konečně odvážil zeptat jednoho kolemjdoucího, jak je to ještě daleko k Fair Grounds. Cizinec odvětil překvapeně: „Cože, synku, to jdeš špatnou cestou! Tohle je cesta na Queen West!“

To byla skličující rána, ale chlapec se obrátil, tvrdošíjně rozhodnut alespoň najít to místo. Byly asi tři hodiny. Vyrazil teď ještě zatvrzeleji. Vlekl se zpět k Donu, potom po Queen Street do centra města, a pak trochu vystrašený pokračoval dál a dál k západu.

Slunce právě zapadalo, když spatřil kupoli na výstavní budově, třpytící se v záři slunečních paprsků. Byl zmožený jako pes, ale pomalu kráčel ke dveřím a tam si přečetl nápis: „Torontská výstava“ – vstup 25 centů.

To bylo všechno, co si umínil dokázat. Chvilku tam stál, pak se sebral a s bolavýma nohama, unavený a hladový, ale připravený čelit otcovu ponižujícímu trestu za to, že byl dlouho venku. Obrátil se zpět a trmácel se k domovu, vzdálenému dohromady jedenáct mil.

Když o tom po létech mluvil v přítomnosti matky, její oči se leskly slzami a pravila: „Ano, věděli jsme o tom a rvalo mi to moje srdce. Ale nemohli jsme tě tam pustit, aniž bychom s tebou neposlali ostatní tři malé sourozence. To proto, že dolar bylo víc, než jsme mohli dát.