Zamyšleníčko - duben

Proč jsme pořád nespokojení? Psychologové odpovídají, že vinen je proces hédonické adaptace; lidově "zvyknutí si". Když se čehokoli chtěného zmocníme, ať již nového mobilu, vysněného zaměstnání, bytu, postupně se na to adaptujeme a pocity radosti vyprchají. Hledáme pak další zlepšení. Ještě výkonnější mobil, lepší kariéru, prostornější byt. Přestože toho dosáhneme, další možné zlepšení je hned za rohem. Chtění zničí užívání si. 

Dva američtí psychologové, Ethan Ludwin-Peery a Adam Mastroianni, však upozornili, že hédonická adaptace není ani tak vysvětlení, proč jsme nespokojení, jako prostě popis toho, že si zvykáme. Proč si ale zvykáme na dobré věci? Proč nepřestaneme hledat zlepšení, když už jsme spokojeni? Proč nevyhraje vděčnost za to, co už máme? 

Začali s testem domněnky, že má-li se něco změnit, lidé očekávají, že se to zlepší. Platí-li, že intuitivně vidíme především možná zlepšení, tím hůře bude náš aktuální stav vypadat při srovnání, a budeme tedy konstantně nespokojeni. 

Odstartovali studii (která je velmi poutavě popsána na Mastroianniho blogu) a v USA se ptali respondentů, jak by "cokoli" mohlo být "jiné". Pod "cokoli" zařadili skutečně cokoli: mobil, YouTube, přátele, mikrovlnku, jejich život, zvířecí mazlíčky a desítky dalších položek… A lidé odpovídali. Třeba že by "měl být ohebnější a flexibilnější" (u mobilu) či "plný peněz" (u života). Následně respondenti hodnotili, zda by daná změna vedla ke zlepšení, zhoršení, či žádnému efektu, a téměř do jednoho udávali, že změna by vedla ke zlepšení. Připomeňme, že měli zadáno, ať si představí, že věci mají být "jiné": bez rozdílu si představovali, jak by mohly být lepší. 

Toto zjištění platí bez ohledu, jak s danou věcí byli aktuálně spokojeni. U věcí, které respondenty štvaly (politika, zprávy, covid-19), přišli, pochopitelně, s řadou možných zlepšení. Leč stejně u věcí, s nimiž byli spokojení. Nejvíce jim radost přinášeli zvířecí mazlíčci (mnohem víc než třeba přátelé), a i tak uváděli mnoho vylepšení; "trpělivější", "zdravější", "aby uměl mluvit". 

Graf shrnující hodnocení respondentů: na ose y jsou položky, u kterých respondenti uváděli, jak by mohli být "jiné" a na ose x hodnocení, jaké ono "jiné" bude, od -3 (mnohem horší) po 3 (mnohem lepší). Jak patrno, lidé pod jiným vždy uvedli nějaké zlepšení.

Možná však tyto výsledky ovlivnila formulace otázky. Pokud se nás někdo ptá, jak by něco mohlo být "jiné", podtextem může být zlepšení. Řeknete-li kadeřnici, že chcete něco "jiného", vlasy vám nevytrhne (což by byla také změna), ale pokusí se o kreativnější (tj. lepší) účes. Oba psychologové se tedy respondentů zeptali explicitně, jak by "cokoli" mohlo být "lepší či horší" nebo "horší či lepší". Dospěli ke stejným výsledkům. Lidé opět přicházeli jen se zlepšeními. 

Asi si říkáte, že Američané jsou přirozeně pozitivnější, podnikavější, optimističtější. Nevím, jak by to dopadlo u nás, ale stejný výzkum byl uskutečněn s Poláky a dopadl stejně. V Číně rovněž. Roli nehrají ani osobnostní rysy, i lidé úzkostlivější a depresivnější se soustředí na to, jak věci zlepšovat. 

Čemukoli věnujeme pozornost, najdeme, jak by to mohlo být lepší. Postoj, který bezpochyby stojí za vzestupem lidské civilizace. Zároveň však omezení bránící nám, abychom byli vděčni za to, jaké věci už jsou. A to by vždycky mohly být i mnohem, mnohem horší.

 

Psáno pro Lidové noviny.