Zamyšleníčko - srpen
Baf, bif, bof
Děti si na dvoře jednou hrály nějakou neobyčejně veselou hru. Vymyslely si úplně zvláštní řeč, kterou se mezi sebou bavily, aniž jim cokoli jiní lidé rozuměli.
"Baf, bif," řeklo první.
"Bif, bof," odpovědělo druhé.
A pak se bláznivě smály.
V horním patře domu seděl na balkóně starý pán a četl si noviny. V domě naproti se z okna vyklonila jedna stará paní, která nebyla ani hodná, ale také ani zlá.
"Copak je to tam za hloupé děti," řekla ta paní.
Ale starý pán byl jiného mínění:
"Nejsou hloupé."
"Neříkejte mi, že jste rozuměl tomu, co právě řekly."
"Ale ano. Rozuměl jsem všemu. První řeklo: Dnes je ale krásně. A druhé odpovědělo: Zítra bude ještě mnohem lip."
Stará paní ohrnula nos, ale zmlkla, protože se děti dole na dvoře zase začaly bavit ve své tajné řeči.
"Maraši, baraši, piforimoši," řeklo první.
"Bof," odpovědělo druhé. A zase se rozlehl jejich bláznivý smích.
"A tomu jste taky rozuměl?" zavolala stará paní nazlobeně na svého souseda.
"Jistě," odpověděl starý pán s úsměvem.
"První řeklo: Jak jsme rádi, že jsme na světě! A druhé mu odpovědělo: Celý svět je nádherný!"
"Aleje skutečně nádherný, ten svět?" rýpla si stará paní.
"Baf, bif, bof," odpověděl starý pán.