Zamyšleníčko - říjen

Lumbarda je malé místo na dalmatském ostrově Korčula a je proslavené třemi. Chutnými rybami scampi, které se tam servírují - ulovené vesnickými rybáři a skvěle upečené jejich ženami na olivovém oleji - obalené v mouce a pokapané citronem. Skvělým trpkým bílým vínem Grk, které rodí cihlově červená půda vinohradů kolem jižního zálivu. A nakonec místním bláznem jménem Torno. Když tehdy - před válkou - přišli do Lumbardy cizinci, aby jedli scampi a pili Grk, vynořil se odkudsi Torno - kráčel trhaně, vlekl se, klátil rukama, obličej znetvořený grimasou, a nesrozumitelně brebtal.

Netrvalo dlouho a jeden z domorodců mu se smíchem položil na dlaň dvě - jeden velký peníz /25 para/ a jeden malý půldinár.

"Jeden z nich si můžeš vzít, Torno!"

Torno se okamžitě zatvářil mazaně, vychytrale se usmál a sáhl po minci 25 para.

"Je tak hloupý, že věří, že větší mince platí víc," vysvětloval pak domorodec se smíchem, "a přitom má ta malá dvakrát takovou cenu."

Ale Torno potřásl hlavou a klátil pažemi, jako by tím chtěl vyjádřit, že to ví lépe a nedá ze sebe dělat blázna.

A přirozeně cizinci ten pokus opakovali, jakmile pochopili, o co šlo. Torno si pořád bral s vychytralým úsměvem peníz 25 para a odmítal malou půdinárovou minci, i když mu ji chtěl někdo vnutit.

Později, na podzim, když cizinci odjeli a já už byl na ostrově jako doma, jsem Torna zase potkal. Daroval jsem mu pár cigaret. "Poslechni, řekl jsem, "proč si pořád bereš tu velkou minci? Ta malá má dvakrát takovou cenu!"

Torno popotáhl z cigarety a ušklíbl se:

"Tak pitomý zase nejsem," a najednou neměl s řečí ani ty nejmenší potíže. "Kdybych to nedělal, lidi by mi hned přestali nabízet mince, abych si vybral."