Jarní klíčení 2023

Hned v úvodu akce jsme mohli v rámci skupin, do kterých jsme se rozdělili, dokázat, kolik odvahy a odhodlání se v každém z nás skrývá. Vylosovali jsme si, o co jsme přišli - noha, ruka, zrak, hlas a vyrazili na 2 km dlouhou cestu do domečku v Srbech, kde byla naše základna. 

 

Nejtěžší to z mého pohledu měli jednonožci (tedy i já), zcela závislí na pomoci ostatních, nebo alespoň jednoho, který je po celou cestu podpíral (děkuji Wenono!).

Při několika malých zastávkách jsme si mohli odpočinout, zamyslet se nad připravenými otázkami, ale pak jsme zase pokračovali. Naše tempo nabralo obrátek, když se za námi objevila smrtka s kosou (ano, ječela jsem). Kdo zaostával, toho si vzala s sebou. A tak jsme nakonec s Wenonou "přešly na druhou stranu" - pocítily úlevu, smutek z toho, že skupinu opouštíme a hlavně obrovskou touhu, aby ostatní pokračovali. Na okamžik jsem pochopila, jak se asi cítí umírající.

 

U domečku na nás naštěstí čekal kouzelný dědeček, čajem vyléčil všechny naše neduhy a nás mrtvé vrátil zpět do života. Seznámili jsme se s ostatními v kruhu, dali si výbornou polévku (made by Chirurg - hlavní chef pobytu), zazpívali u kytar a šli spát. 

 

Během sobotního dopoledne jsme se v kruhu rozrostli. Každý z nás představil svého hrdinu, řekl, proč si jej vybral, přiblížil jej pomocí citátu, vzpomínky, knížky. Padala jména literárních hrdinů, vědců, sportovců, statečných kamarádů, členů rodiny. Hrdinu ale někteří hledají i v sobě a to je možná ta největší výzva.

 

Od silných emocí jsme si odpočinuli při výtvarném stvárnění výše jmenovaných. Společná slavnostní vernisáž a debatování nad díly venku v zahradě bylo nadmíru příjemné.

 

Známá hra čára se ve spojení s otázkami ohledně našich reakcí při různých situacích typu "Jak bys postupoval, kdybys viděl šikanu?" - proměnila na celkem ostrou hříčku, která se opět dotkla našeho svědomí, odvahy a hodnot.

 

V teple jsme pak uvnitř domku sepsali celkem slušný seznam ženských hrdinek. Posléze jsme se zaměřili na ty osoby, jejich hrdinské činy byly/jsou minimálně kontroverzní: Jan Palach, Emil Hácha, Jaromír Nohavica, Eduard Beneš a další.

I když byla zima, svítilo slunce a lákalo nás ven. S vyhlídkou čerstvého vzduchu jsme se oblékli, ale v tom.

Zazněly sirény. Zhasla světla. Byli jsme nahnáni do krytu. Světlo nefungovalo. Měli jsme jen dvě svíčky, zápalky, balení vody a suchary. Jediné spojení se světem venku představoval počítač, který nás postupně seznamoval s nastálou situací a udílel pokyny. 

 

Došlo k ekologické katastrofě. Vzduch venku je zamořen. Mnoho lidí již zemřelo. Jsme jedni z posledních žijících jedinců. Zvolili jsme vedení a mluvčího - Garf, Wičháka, Olowan. Rozhodli, že budeme o všem hlasovat. Ve skupině woodcrafterů fungovala dohoda celkem rychle a bez hádek. Atmosféra ale zhoustla ve chvíli, kdy počítač nahlásil přítomnost života venku. Měli jsme se během několika minut rozhodnout, zda osobu, která hlasitě bušila na dvěře krytu, pustíme dál a ohrozíme tak všechny možnou kontaminací, nebo ji necháme zemřít. Hlasovali jsme. Chvíli po našem verdiktu počítač ohlásil: "Známky života venku již nejsou detekovány." 

Čas plynul dál. Plnili jsme další zadání. Jedno z posledních bylo vybrat 10 z nás, kteří odejdou - filtry se rozbily a již by nás nemohly všechny ochránit. Na vytvoření seznamu jmen jsme měli 8 minut. 

Když jsem z krytu odcházela (ano, zemřela jsem již tento víkend podruhé), chtěla jsem se se všemi rozloučit a měla pocit, že tohle se stát mělo, ale až za strašně dlouho, ne teď. Venku u ohně propukla diskuze, ve které jsme pokračovali po chvíli všichni v rámci zpětné vazby. 

Večer se pak jedlo, zpívalo a veselilo.

 

Neděli jsme strávili v Lidicích - prohlídka muzea zapůsobila na všechny. Venku již "bylo lépe". I když se člověk díval na místa, kde dřív stály domy a hrály si děti, mohl se nadechnout a necítil takovou tíseň. Společné osázení květináčů u vchodu do muzea bylo příjemnou a nadějeplnou tečkou.

Po obědě a neochotě vyfotit se společně u totálně nevkusné sochy (dobře, chápu a odpouštím),

nás čekalo ještě jedno emoční vypětí - loučení.

 

Silný a báječný víkend to byl, takový, na který se jen tak nezapomíná.

Děkuji všem, kteří jej pro nás připravili i těm, kteří byli jeho součástí. Jste moji hrdinové.