Jaké bylo Bláznivé ohnivecké setkání?

Venku už byla tma, když jsme vystoupili z vlaku ve Skleném nad Oslavou. V čekárně jsme se přivítali s Tokhatamanim a za chvíli jsme si už povídali o čtyřech základních temperamentech. Po vyplnění testu jsme se dověděli, který temperament u koho právě převládá a někteří z nás byli překvapeni, jak jim test vyšel.

 

S cedulkou, na kterou jsme si napsali, jsme-li sangvinici, melancholici, cholerici nebo flegmatici, jsme se vydali na Bobří hrad. Abychom nezabloudili, čekali na nás na rozcestích čtyři lidé. A chovali se tak rozdílně!

První člověk se chtěl hned přátelit a bylo s ním veselo, pohostil nás šíleně sladkou teplou šťávou. Druhá osoba nás zrazovala, že nemá smysl někam chodit, až měli někteří chuť ji vytáhnout z podzimní melancholické nálady, což ji mírně rozladilo, pohostila nás pak studeným hořkým nápojem a poslala dál lesem. Potom jsme potkali člověka, kterého něco rozzlobilo, choval se proto trochu nepříjemně a dal nám jasně najevo, že už máme jít a ukázal nám další cestu. Nápoj, kterým nás pohostil, nás zahřál. Poslední člověk nám nabídl sladkou dobrotu a ať si k němu sedneme. A nám s ním bylo pěkně. Ale nakonec nám i on řekl, kudy dál, a došli jsme až ke srubu.

Tam už na nás čekal čaj, chleba a výborné pomazánky.

 

Popovídali jsme si, jak na nás setkání s typickými zástupci čtyř temperamentů zapůsobilo a zahráli si hry, při kterých jsme se navzájem poznávali a také jsme se hodně nasmáli. Tak to už zůstalo celý víkend. Kdyby někdo procházel kolem srubu, slyšel by častý hlasitý smích.

   

Bobří hrad je nádherné místo. Dřevěný srub z roku 1920, kolem lesy, výhled na rybník.

Když jsme u něj zpívali ranní píseň, vznášela se nad vodou mlha, a slunce zářilo.

Potom zašlo za mraky a vynořilo se opět právě ve chvíli, kdy se na nás přijel podívat Bobr. Vyprávěl nám historii srubu a také o stromech, které viděl růst kolem něj. Vyprávěl nám o dobách, kdy většina z nás ještě nebyla na světě. To jsme právě dohráli s Ileyawin rozcvičku, při které jsme běhali a přiřazovali papírky s napsanými vlastnostmi k jednotlivým temperamentům. Následovalo zamyšlení s Tokathamanim, co dopsat ke větě: „Cítím se silný, když...“ a na srubu byli přilepeny velké papíry s nápisy: krása, pravda, síla, láska a my jsme obcházeli srub a dopisovali na ně svoje myšlenky. Potom jsme si vše společně přečetli.

 

Oběd byl moc dobrý, jako všechno, co nám Waštewin s Tawasenthou o víkendu uvařily!

Okeya s námi procvičoval hlasité a jasné vyjadřování a zkoušeli jsme si vedení sněmu.

Zajímavé také bylo povídání o „talking stick“, legendě jejího vzniku a důvodech, proč ji používají indiáni. Mnozí si začali tento obřadní předmět vyřezávat pro svůj kmen.

 

Mezitím probíhaly tajné přípravy na noční hru, i když to zatím vypadalo, že večer prožijeme s kytarou u krbu ve stále ještě nevytopeném srubu. Ale Wičakha vše připravil a najednou jsme se ocitli ve starodávném Řecku a bylo jen na nás, jestli bohové ochrání náš ostrov, nebo jej potopí pod mořskou hladinu.

Nejdříve jsme měli jen krátký čas na naplnění „měchů“ vodou z rybníka, potom všechna voda vyschla a putovali jsme po světlech, abychom v limitu tří hodin našli studnu, kam máme vodu nalít.

Nesli jsme s sebou asi dvacet pytlíků s vodou, se kterými jsme překonávali různé zapeklité úkoly. Některé úkoly se díky tmě a mokru stávaly velmi těžko splnitelné. I při nejlepší snaze pytlíky ochránit jsme jich měli stále méně a méně. Vystačí nám voda k naplnění studny?

 

Chodit v noci po lese, v mírném dešti, bylo pro mě, která žije v Praze, prostě nádherné. Cestou jsme potkali milou lišku, která měla žízeň. Za to, že jsme jí dali napít, jsme dostali dobrou radu. I kamenu jsme pomohli vyřešit těžký hlavolam a on nám pak poradil. Díky oslavné písni pro starý strom jsme trefili ke studni. Překvapilo nás příjemně, že i náš zbytek vody studnu naplnil a vyplavala modlitba, napsaná na korkovém špuntu. Tu jsme společně přečetli a ostrov byl zachráněn!

 

V neděli jsme se po veselé rozcvičce učili spolu s Waštewin, jak se komunikuje indiánskou znakovou řečí.

Bylo to zábavné a poměrně snadné. Netrvalo to dlouho a vyprávěli jsme si krátké příběhy.

Indi nás zaujal vyprávěním o své práci ve školních třídách, kde vztahy mezi dětmi nejsou v pořádku a dochází i k šikaně. Zahráli jsme si při tom hry, které pomáhají rozpoznat, jaké jsou v pravdě vztahy mezi dětmi, a pomocí prožitků mezi nimi i ledacos zlepšit. Dost smutné bylo zjištění, že  problémové děti jsou často ty, které svým zlobením jen volají o pomoc, protože se nacházejí v pro ně neřešitelné situaci doma. A na scénkách ze života jsme si ukázali, jaká komunikace je neefektivní, nebo druhé spíše naštve, a jak se s ostatními domluvit.

 

  

V poslední hře jsme potřebovali jen lepicí pásku a na její kousky jsme psali dobré vlastnosti ostatních, které už známe nebo jsme si jich o víkendu všimli a lepili je ostatním zepředu na oblečení.

Odpoledne začal padat sníh, pro některé z nás to byl první letošní.

Uklidili jsme srub a v kruhu  poděkovali všem, kteří toto podzimní setkání připravovali.

Podle všech se moc povedlo!