Během válečných let 1939 – 1945 byly jak v Protektorátu Čechy a Morava, tak i ve Slovenském státě všechny organizace mládeže zakázány a v každé zemi vznikla jednotná, politickou mocí řízená organizace pro mládež. V předmnichovské republice byly na Slovensku tři velké vudkrafterské kmeny - Ranné svitanie ve Zvolenu, Děti Slnka a Odžibvej v Bratislavě. Po válce byl obnoven pouze kmen Odžibvej a to v prosinci 1945. Nevznikl však z přímé aktivity jeho původních předválečných členů. Zakládajícími členy byli mladí lidé ve věku 15-19 let a ti už patřili k druhé generaci vudkrafterů, která teprve v době války procházela obdobím sdružování a realizace toho, co jí nabízela dobrodružná četba. Se skautingem a vudkraftem jsme se seznamovali nepřímo, četbou knih získaných v antikvariátech a v soukromých knihovnách. Vyrůstali jsme v západní, okrajové čtvrti Bratislavy, odkud to bylo „jen kousek“ nejen do lesů a k rybníkům Malých Karpat (se 100 km dlouhým hřebenem a stovkou bočních údolí), ale i k Dunaji s jeho romantickým lužními lesy, protkanými soustavou četných říčních ramen. Hlavním impulsem realizace bylo to, co jsme četli v knihách Jaroslava Foglara, zejména nás oslovili jeho Hoši od Bobří řeky. Nejdříve jsme byli tři kamarádi, gymnaziální spolužáci, bydlící ve stejné ulici. Založili jsme si Bratrstvo Bílého Bobra a „lovili bobříky". Postupně jsme obohacovali svojí činnost dalšími skautskými a vudkrafterskými prvky, tak jak jsme se to dočetli v předválečných knihách – tedy poznáváním přírody, putovním tábořením, turistikou na lyžích i kajacích. Ovšem, nebyly nám cizí i mravní ideály, prezentované zakladateli mládežnických hnutí a s přibývajícími roky i další četbou knih doporučovaných tehdejším Svitkem březové kůry. Do konce války jsme už měli pohromadě všechna česká vydání knih E.T.Setona, M.Seiferta a též všechny ročníky vudkrafterského časopisu Vatra.
Naše činnost měla hned od začátků jasný časový rámec, tedy: - jedenkrát týdně schůzka s připraveným programem, dále sportovní činnost v některém z oddílů (plavectví, vodáctví, klub turistů, gymnastika, odbíjená – to podle individuelní volby) a pravidelné nedělní celodenní výlety či putovní táboření. Postupně jsme získávali další zájemce o naši činnost a to nejen v místě našeho bydliště, ale i mezi spolužáky ve škole. Ty jsme podchytili i vydáváním ručně psaného měsíčníku „Zálesák", půjčovaného systémem „ z ruky do ruky" a to pouze mezi těmi, o kterých jsme měli jistotu, že u nich časopis nevzbudí pozornost nepovolaných. Tak jsme naše bratrstvo rozšířili do roku 1945 na 6 přátel a stejný počet sympatizantů, ti měli hlavně zájem o naše nedělní aktivity. Členstvím jednoho z nás v plaveckém klubu jsme k oboustrannému překvapení zjistili, že trenérem a rozhodčím vodního póla je Arpád Javor, který byl tajemníkem předválečné Ligy Čs.W. Jeho lesní jméno Sagaweesi, nám už bylo známo z časopisu Vatra. Obnovení kmene Odžibvej pak jen urychlil konec války. Přes Sagaweesiho jsme poznali Manokiho a Očka, z bývalého kmene Děti Slnka. Ti tři se stali našimi rádci a později jsme je zvolili za čestné náčelníky kmene. Po obnovení Ligy jsme se samozřejmě řádně zaregistrovali a tak jsme byli i účastníky prvního poválečného ligového tábora na Stvořidlech v roce 1946. Tam jsme přivezli 6 šest týpí (zachráněných Sagaweesim) a též bohatou dávku potravin z akce UNRRA, kterou zase pomohl zajistit Manoki.
V dalších letech jsme obnovili tradici waldenských táborů v Jánské dolině. To jsme se již rozrostli na kmen se 42 členy, rozdělený do dvou dívčích a čtyř chlapeckých rodů. Ve Waldenu jsme každoročně tábořili v letech 1947 až 1951. Po kmenovém táboření ještě probíhalo putovní táboření, většinou v menších skupinách, hlavně podle rodů. Naším cílem byli Západní (dříve Liptovské hole) a Vysoké Tatry, Slovenský ráj, sjížděli jsme Dunaj nebo Váh. Menší skupiny se věnovaly i horolezectví a též zimnímu táboření. Postupná likvidace organizací mládeže po komunistickém puči v roce 1948 zasáhla i náš kmen. Pod hlavičkou členů Klubu turistů jsme pak tábořili ve Waldenu ještě v roce 1950 a 1951. V květnu 1951 jsme ovšem kmen „rozpustili“ a činnost se přenesla na aktivity menších skupin, později rodin s dětmi. Šlo zejména o prázdninové tábory, zimní lyžařské zájezdy, pro které jsme získali zapůjčení loveckých chat, takže všechna naše činnost neztratila původní vudkrafterský ráz. Každým rokem jsme pořádali „jarní a podzimní kmenový výlet“, od r.1981 jsme se scházeli ještě i na „výročním sněmu kmene“ Tuto tradici dodržujeme dodnes. Ovšem, bez třetí generace, tj. bez našich dětí. Část členů kmene postupně ztratila zájem o společný aktivní vudkraft, i když byl upravený přiměřeně našemu věku sedmdesátníků, tedy výprava do přírody pořádaná každou první neděli v měsíci. Přesto na výroční sraz kmene přichází pravidelně kolem 20 Odžibvejců, vzájemně se informujeme o našich aktivitách, doplněných dokumentací -foto-dia-video. Naše děti si vytvořili vlastní „Ligu" (jak se nazývají), v současnosti mají dvě setkání ročně, převážně také již rodinná, ale s programem blízkým našemu původnímu.
Součet našich nejhlavnějších akcí činí - 6 kmenových táborů, z nichž jeden měl náplň Čotokvy, souvislé putování hlavními hřebeny Malých a Bílých Karpat, Liptovských holí a Východních Karpat spojené s tábořením., přechod hlavních úseků v hřebenech Javorníků, Beskyd, Oravské Magury, Strážovských vrchů, Malé a Veké Fatry, Slovenského Rudohoří. Dále přechody všemi hlavními roklemi Slovenského ráje, též prohlídky všech slovenských jeskyní, průzkumné práce v Pajštúnském krasu a krasu ve Stanišovské dolině. Také poznávání hlavních prvků Moravského krasu, Česko-Saského Švýcarska, Šumavy, Krkonoš. Horolezecké výstupy na všechny štíty Vysokých Tater s výškou nad 2400 m n.m., na alpské vrcholy: čtyřtisícovku Monch, třítisícovky Wildspitze, Weisskugel (Pala Bianca), Stockkogel, Sonnblick, Hohe Riffl, na nejvyšší hory Norska a Švédska. Vodácké sjezdy Váhu (včetně Černého a Bílého Váhu), Dunaje (od Ingolstadtu po Budapešť), Dunajce, Hornádu, Popradu, Bělé, horního a středního Hronu, Oravy, Malého Dunaje, Vltavy, Otavy, Moravice, Dyje (rakouské i moravské), Jihlavy, Svratky, Czarne Hancze v Polsku, téměř vždy spojené s tábořením. Sjezdy desítek úseků tzv. divokých vod v Alpách (rakouských, německých, švýcarských, jihofrancouzských, italských, slovinských). Lyžařská turistika v Malých Karpatech, Malé Fatře, Vysokých a Nízkých Tatrách, Oravské Maguře a Krkonoších. Aktivně jsme se zapojili do ochrany přírody, a to jak přednáškami pro veřejnost, tak i televizními pořady pro mládež, ale též členstvím v různých odborných komisích.
Z našich per vyšly dvě příručky o putování a táboření, dále stovky článků o turistických cílech na Slovensku, psali jsme i texty pro obrazové publikace a turistické průvodce po slovenských horách. Vyznačkovali jsme kolem stovky kilometrů turistických tras v Malých Karpatech. S vědomím důležité zásady E.T.Setona o jízdě na dvou koních (Woodcraft is lifecraft) všichni členové kmene úspěšně absolvovali vysokoškolské studium a výrazně se uplatnili ve vědě. Má-li někdo zájem o podrobnější opis života a činností kmene Odžibvej, může nahlédnout do časopisu Hlasatel Wahpetonu, roč.1998, č. 2 a č. 4 a též v BV 1 / 2005 je článek Táboření na Starém Waldenu.
Jiří Pacl - Migisi