Kmen Pražských vudkrafterů - Wahpeton se octnul po úmrtí bratra Mahykana před doslova existenční otázkou. Kdo převezme funkci kmenového náčelníka, kdo bude schopný činnost kmene dále vést a usměrňovat? Věkový průměr členů kmene je 79 let. Při vzniklých úvahách jsem zaslechl od jednoho ze stařešin kmene: …nejstarší zakládající spolučlen je Dimír (pozn. z rodného Vladimír) Šilhan, rovněž odstoupivší z aktivity…
Že Katug a jeho manželka Zářka patří mezi generaci zakladatelů kmene Pražských vudkrafterů mi bylo známo, ale ta slova o ústupu z aktivity mi nějak divně zavadila o sluch. Vyprovokovala otázku – kdy přestává být vudkrafter činným, podle čeho můžeme vynést takový úsudek?
S Katugem a Zářkou jsem se setkal až když se obnovovala činnost Ligy po skončení války. To již ušli pěkný kus z vudkrafterské stezky. Sněm na „Královské“, za tehdejšího náčelníka Vlka (1944), schválil pro Dimíra lesní jméno Katug, Vlasta byla přijata za člena kmene a dostala přezdívku Zářka. V tom čase již renomované odborné časopisy uveřejňovaly jejich fotografie; naší přírodovědecké branži byl však Vladimír Šilhan známý zejména jako první autor velkých dokumentačních fotografií lišejníků v příručce „Klíč k určování lišejníků ČSR“ , filmem „Život nerostů“, o umělém růstu krystalů, a mnoha dalších přírodovědeckých filmů; jako obrazový spoluautor první české naučné monografie růží a režisér filmu „ Hypotézy “, o současných znalostech planet sluneční soustavy. V období prvních velkých úspěchů kosmonautiky to byla průkopnická práce. Při besedách nad těmito díly a mnoha dalšími unikátními fotografiemi z přírody mi neuniklo, že mezi bytové doplňky patří i několik dovedně vyřezaných modelů větroňů a mnoho různých leteckých cen. Od přírody jsme se dostali k letectví a vlastně zase zpět k přírodě, protože orientace, mistrné čtení mapy, důkladná znalost meteorologie a dynamiky ovzduší jsou základem úspěchu, dokonce přežití, jak při bezmotorovém, tak i motorovém létání. Musíme mít totiž před očima, že Katug dosáhl své první úspěchy v létání na sklonku třicátých let, kdy technická úroveň letadel, letecká meteorologie a navigační spojení překonávaly své „dětské nemoci“. Jako dvacetiletý se zúčastnil prvních pokusů o plachtění nad Alpami v Salzburgu a získal cenu za maximálně dosáhnuté výšky. O deset let později přelétá při mistralu1) na motorovém sportovním stroji Praga Baby několikrát Alpy, jako předváděcí pilot i vítěz ve dvou velkých mezinárodních závodech ve Francii2), které vyhrál díky svým plachtařským zkušenostem.
V poválečných letech byl Ústředním náčelníkem Českého národního aeroklubu. Po únoru 1948 přišlo dilema nastolené totalitou – buď se zapojit do činnosti komunistické organizace Svazarm (s výhledem na hodnost plukovníka), anebo definitivní konec s leteckou činností. Řešil čestně a odvážně, zvolil to druhé a tak vlastně začala Katugova 40-ti letá cesta dramaturga a režiséra populárně-vědeckých filmů, zejména o přírodě; fotografa a ilustrátora desítek přírodovědeckých publikací a učebnic. Kdo dnes ví, že Katug je autorem stále používaného blanketu „orlí péro“?
Profesní rutina, výsledky nadání? V určitém směru ano, ale bez píle, sebezdokonalování se úspěch nedostaví. Katug stejně tak mistrně ovládl vudkrafterskou „myslící ruku“. Na odkoupené zdevastované hájovně v Brdech vlastnoručně pokladl šindelovou střechu, podlahu zničenou dřevomorkou nahradil dlažbou, zhotovil část nábytku a... ještě by se dalo pokračovat.
Prostě ruinu přetvořil na „rodinný Walden“. Zájem o přírodu, propojený s dokumentací jejích krás fotografiemi se s přibývajícími roky neztlumil, ale rostl. Padesátka se blížila, možnost důkladnějšího poznání hor však vítězila. Barevné fotografie květeny Tatranského národního parku i jeho neznámých scenerií otevřely cestu k nové činnosti, kterou nelze nazvat jinak, než-li náročnou formou lesní moudrosti v praxi, uskutečněnou spolu s manželkou Zářkou. V odlehlých, veřejnosti nepřístupných dolinách na severní straně Belianskych Tater jim Správa národního parku dala k dispozici sruby, vybavené pryčnami, kamny a základní zásobou dřeva ve špalcích. Potraviny, spací vaky a další vybavení pro pobyt ve skutečné divočině, kam i lesníci přišli nejvýše dva- až třikrát za rok, si museli sami vynést, včetně fotografického vybavení; otop si také připravovali sami. Tak prochodili a zdokumentovali během tří sezon řadu nejvyšších pater dolin a karů. Když konečně přišla možnost volného cestování do ciziny, ještě jako 80-ti letí poznávali pěšky Dolomity.
„To by bylo orlích per!“, řekne mnohý z vudkrafterů. Ten, kdo vnímal kouzlo přírody v osamění pod klenbou hor, kdo se vznášel nad jejich vrcholky, až nad oblaka, kdo prožíval chvíle v souzvuku s Nekonečnem, se vracel na zem jako ten jinoch v Setonovo povídce – sice s prázdnýma rukama, ale s nezměrným množstvím poznatků a dojmů. Takový je Katug, tak prožíval vudkraft včetně jeho duchovních rozměrů, svým způsobem a plně. V devadesáti letech je ústup z aktivity, tak přebohaté aktivity, přímo nutný. Třídění dokumentace, vzpomínky a hodnocení také vyžadují svůj čas a prostor.
Jiří Pacl - Migisi
1) francouzský termín pro silný s. až sz. studený tzv. padavý vichr v údolí Rhôny