Ministerstvo zahraničních věcí
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Operační program výzkum, vývoj a vzdělávání www.stoupaninahoru.cz www.woodcraft.cz Kmenové zřízení STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR ČRDM - Česká rada dětí a mládeže ATOM - Asociace turistických oddílů mládeže ČR
„V době automobilů, motocyklů a aeroplánů – toho leckdy zbytečného a bezúčelného spěchu – musíme se naučit zase pomalu chodit a chodit s otevřenýma očima. To jsou dvě věci, jichž skutečně potřebujeme ke štěstí. Velký americký filosof Thoreau nikdy neopustil nejbližší okolí svého rodného města, a ač mu přátelé jeho nabízeli peníze, aby se podíval do Evropy, odmítal jejich návrhy, tvrdě, že všechno může pozorovati doma, co by viděl tam! A skutečně, on necestoval, a přece viděl toho snad ze všech lidí nejvíce... Kdo nemá smyslu pro maličké věci, nepochopí veliké, neb mu uniknou…“
(Woowotanna, 1930)

Nejsnílkovatější snílek

Převzato z časopisu Gymnazion č. 12/březen 2010.

1. Mnohostranná osobnost

Miloš Seifert se narodil 8. 1. 1887 v Sušici a zemřel 3. 12. 1941 v Bechyni. Mohli bychom ho nazvat:
  • pedagogem (nejen proto, že téměř 20 let učil na středních školách a usiloval o reformu školní výuky, ale hlavně kvůli jeho „mimoškolním“ aktivitám),
  • spisovatelem (byl autorem či spoluautorem asi 15 knih a několika stovek článků; vedle toho i editorem několika junáckých časopisů),
  • překladatelem (z angličtiny a holandštiny; asi 30 knih a řada článků),
  • přírodovědcem a propagátorem ochrany přírody,
  • pacifistou a věrozvěstem přírodního způsobu myšlení i života a především –
  • zakladatelem a neúnavným obhájcem hnutí lesní moudrosti v Československu.

Woodcraft se stal vůdčí ideou Seifertova života. Fakt, že ve střední Evropě je dodnes hnutí lesní moudrosti (viz G8, 81–84) nejpočetnější, že z díla E. T. Setona bylo do češtiny přeloženo zdaleka nejvíc titulů v porovnání s jinými jazyky a do určité míry konečně i to, že český skauting na rozdíl od zahraničního více tíhne k myšlenkám woodcraftu , je právě zásluhou Miloše Seiferta – Woowotanny, jak znělo jeho lesní jméno.

Woowotanna byl jako vůdce u toho, když se v roce 1912 jeden z prvních junáckých oddílů rozhodl, že jeho programem bude program Setonův. Byl to on, kdo napsal „bibli českého woodcraftu“, obsáhlou příručku Přírodou a životem k čistému lidství, obdobu Svojsíkových Základů junáctví. Příručku, kterou jedno ministerstvo (zdravotnictví) subvencovalo a doporučilo do škol a druhé ministerstvo (školství) ji zakázalo a nařídilo vyřadit ze školních knihoven. Porozumět tomuto paradoxu by vyžadovalo nejen nahlédnout do této knihy s některými velmi radikálními názory (včetně kritiky skautingu), ale trochu se i seznámit s prvorepublikovým politickým životem a rivalitou tehdejších skautských organizací.

Byl to Woowotanna, kdo navázal kontakt se Setonem a získal od něho svolení založit zdejší Woodcraft League čili Ligu lesní moudrosti (LLM). A skutečně ji založil (1922) a vedl, aby ji posléze opustil a založil obdobu (Ligu pro výchovu přírodou). To když se mu zdálo, že LLM slevuje z nastolených ideálů. Později se obě organizace opět spojily, ale Woowotanna, ač vážen, už stál jako solitér v pozadí. Jeho břitké pero však nespalo a on znova a znova aktivně vystupoval na obhajobu Setona a woodcraftu.

Z výše napsaného bychom mohli nabýt dojmu, že šlo o hyperaktivního extroverta, ale pamětníci ho popisují úplně jinak: „Tichý hlas; vrásčité čelo – mírné oči pod výrazným obočím. Gestikulace omezena na nejmenší míru (obě ruce zpravidla v kapsách u kabátu), krok zcela nevojenský, koutky úst neustále staženy ve zvláštní trpný výraz. Plachost až skličující. Mistr pera – směšně nervózní, měl-li promluviti k většímu počtu lidí. Citlivý snílek, samotář…“ (Niebauer, 1951)

2. Buřič

Zvláštní – čím mohl takový neprůbojný člověk pobuřovat okolí? Tím „okolím“ zde však musíme rozumět společenský establishment, rozhodně ne jeho následovníky, které přímo vedl nebo prostřednictvím svých textů ovlivňoval a kteří ho obdivovali, až zbožňovali.

Byl středoškolským profesorem, tak začněme školou. Už na berounském gymnáziu, kde před první světovou válkou začínal, si jako mladý supplent „dovoloval“. Tehdy bylo nemyslitelné, aby středoškolský profesor rakousko-uherského mocnářství nešel v neděli do kostela, a Seifert si to tehdy ještě skutečně nedovolil, ale do kostela místo ve společenském obleku přišel v zelených pumpkách a se skautskou holí v ruce, protože hned z kostela vyrážel na výlet do lesa. Čímž přirozeně upoutal větší (negativní) pozornost, než kdyby tam vůbec nepřišel.

A což teprve, když začal své starší kolegy na konferencích kritizovat, že studentům dávají špatný příklad, protože před nimi kouří a pijí alkohol. Později na to ve svých knihách vzpomíná a ve kritice tehdejšího, již prvorepublikového školského systému ještě přitvrzuje.

„Škol přibylo a úroveň lidí klesla. Nad tím opravdu jest třeba se zamyslet a hledat příčinu… Příčina je na bíledni. Vždyť škola už dávno přestala děti vychovávat. Stala se prostředkem, aby byly zaopatřeny. Vysvědčení a kariéra – stalo se cílem dlouhého studování… Jsem hluboce přesvědčen, že není možná výchova mládeže, aspoň ne tak, aby se dospělo k jemnému, duchovému typu člověka, dokud národ kouří, pije, vydržuje si nevěstince, zbrojí, kupčí svatokrádežně s politikou a všemi svými ideály a mládež to vše vidí a v tom žije. Že je marno mluvit o výchově k ušlechtilému lidství u národa, jenž denně vraždí tisíce kusů dobytka, jenž zavírá ptáčky do klecí, nešetří stromů, a ze svých jediných, nejbližších lesů dělá střelnice!“ (Seifert, 1929a, Seifert zřejmě myslí tehdy aktuálně zřízené vojenské pásmo na Brdech)

„Až jednou pedagogové budou lidskými, spálí učebnice – a to bude veliká sláva – a půjdou s chlapci do přírody žít s nimi junácký život. Především se hoch naučí pracovat, vlastní rukou svou pracovat, neboť v tom je největší jeho uspokojení, největší popud k další práci a vlastní vynalézavosti, ví-li, že sám dovede něco zrobit, pozná-li své tvořivé schopnosti. Je to také to nejvyšší, co dala příroda člověku: možnosti tvůrčí, jež ho dělají božským pánem přírodních sil a nástrojem Neznámého. Ne již odříkávání mrtvých věd, životu vzdálených, učeností bezcenných, ale vlastní zkušenost, vlastní poznání! Budoucí učitel bude své děti učit se dívat, pozorovat, slyšet, vnímat všemi smysly…“ (Seifert, 1920, 36)

Jistě nepřekvapí, že Woowotannu časem „za odměnu“ přeložili na Slovensko a posléze až na Podkarpatskou Rus a nakonec ho předčasně penzionovali. To sice mělo ještě jiný důvod (viz dále), ale jím tvrdošíjně proklamované ideály dráždily školskou vrchnost především. Woowotanna však nebyl jen kritik, udržoval aktivní styky s řadou tuzemských, tzv. pokusných škol a dětských zařízení (např. Volná škola práce v Kladně, Legie malých v Praze Holešovicích nebo Dům dětství v Krnsku) a ve svých knihách a článcích v pedagogickém tisku (např. v časopisech Tvořivá škola, Školské reformy či Časopis čsl. obce učitelské) opakovaně informoval o různých alternativních školách a výchovných přístupech v zahraničí a vyzýval k reformě našeho školského systému.

3. Člověk duchovní

Někdy v průběhu první světové války si Woowotanna pro sebe zformuloval ideál „nového člověka“ : „Nového člověk chceme… Neprovedeme-li v Evropě myšlenkový obrat, revoluci, přijdou války znova a znova, a doby míru budou zase jen přípravami na válku. Na štěstí ten obrat bude vlastně jen návratem, očištěním lidské kultury, poohlédnutí se po čistých zdrojích lidského štěstí, jež zůstaly za námi… Musíme však přiblížit se k zemi, ctíti v ní svou matku, nalézti sama sebe tím, že dovedeme poslouchat posvátného jejího hlasu a naladit svoji duši na tajemné síly, jež vládnou vesmírem…“ (Seifert, 1920, 33–34)

Jak vyplývá z tohoto i jiných citátů, Woowotanna snil o duchovním člověku. Ale jaký duchovní směr by byl jeho vizi nejpříhodnější? S katolickou církví se rozešel a ač (snad po vzoru Tolstého) si hluboce vážil Ježíše a jeho učení, ke křesťanskému náboženství nenašel do konce života cestu, čímž minimálně dostal do rozpaků mnohé mladé woodcraftery, kteří šli křesťanskou cestou.

Ač jsem ho osobně nemohl poznat, troufám si jej označit za upřímného, leč věčného hledače pravé duchovní cesty, který pochopil smysl morálky na duchovní cestě, ale ve vlastní duchovní praxi asi daleko nepokročil. Hledal duchovní směr, který by nejlépe vyhovoval jeho ideálu člověka, a zdá se, že jej nalezl v buddhismu. Ve druhé polovině 20. let se stýkal s buddhisty, přeložil do češtiny jednu z prvních buddhistických příruček (knihu Davidsová, 1927) a ve svém rukopise Ahimsa (Seifert, 1934) m.j. vysvětluje, proč si buddhismu tak váží, čímž se stal jedním z prvních hlasatelů tohoto duchovního směru u nás. Dnes by se vedle buddhismu nebo některého nového křesťanského hnutí možná zhlédl v hnutí New age nebo nějaké formě novopohanství, těžko říci, ale tehdy zde prošlapával cestu (u nás) novým formám duchovní cesty.

Woowotanna byl oddaným pacifistou, ale tento pacifismus se netýkal jen míru mezi lidmi, ale i mezi lidmi a zvířaty – přirozeně se tedy stal vegetariánem a propagátorem vegetariánství (a pochopitelně i pacifismu). Na táboře v Nízkých Tatrách v roce 1927 ho např. navštívil blízký spolupracovník M. Gándího, dr. Jessudasson. Nelze říci, že by veřejné iniciativy aktivního pacifismu nebo vegetariánství v Čechách 20. let byly Woowotannovým dílem, ale jisté je, že se k nim hlásil v samém jejich zárodku. V otázce nenásilí opět připomeňme vliv Tolstého, v jehož Kruhu četby si prý denně četl.

4. Ochrana přírody

Jestliže byl návrat k přírodě ústředním motivem Woowotannova snažení, pak nemohl zaostávat v aktivitách na ochranu přírody, které se v ČSR po první světové válce probouzely. Zasloužil se o to desítkami článků v časopisech Vesmír, Krásy našeho domova či Lípa ad., ale i svými knihami (Seifert, 1929b, Woowotanna, 1930) a – samozřejmě – osobním příkladem. Aktivně spolupracoval s Národním muzeem, kde se tehdy koncepce ochrany přírody u nás formovala (Jan Svatopluk Procházka, odpovědný pracovník NM pro tuto oblast, byl členem Woowotannovy Ligy pro výchovu přírodou). Již zmíněná kniha Ahimsa (což znamená „neubližuj“ ) je soubornou zpovědí na téma „ekologie a člověk“; i když některé názory lze dnes již označit za naivní, utopické či překonané, většinu myšlenek můžeme považovat za prorocké a dodnes aktuální – a netýká se to jen ochrany zvířat, ale i krajiny samotné a znečišťování životního prostředí (Makásek, 1991).

Když viděl, že stát se příliš nemá k zakládání chráněných přírodních území, rozhodne se koupit větší pozemek a založit ptačí rezervaci. Po několika neúspěšných pokusech kupuje na jaře 1938 zámeček Kněžice u Sušice i s přilehlými pozemky. Hned v létě se tam koná woodcrafterský tábor, ale další plánované využití zhatí zábor Sudet a začátek války. Když je v červnu 1941 nucen objekt prodat organizaci Deutsche Frauenwerk a nemá již fyzických sil (nemluvě o společensko-politické situaci) začít s projektem jinde, odkazuje většinu svého jmění známému humanistovi Přemyslu Pitterovi a jeho spolku Milíčův dům, pečujícímu o opuštěné děti.

5. Homoerotika

V červnu 1919 se Woowotanna oženil se studentkou lékařství Antonií. Zpočátku harmonický vztah se však po několika málo letech rozpadl. Snad nepřežil Seifertovo služební překládání z jednoho konce republiky na druhý, které záhy započalo, nebo snad v tom mělo rozhodující roli jeho zjištění, že ho více než ženy přitahuje stejné pohlaví. Pohled na obnažená chlapecká těla ho zřejmě vzrušoval, ale všichni pamětníci, kteří se o tomto aspektu jeho osoby zmiňují, shodně dosvědčují, že šlo o vztah čistě platonický. Konečně sám Woowotanna o tom otevřeně psal do časopisu Nový hlas:

„A hle, právě zde u těchto mravně vysoko stojících lidí setkáváme se s oním pojetí lásky, o jakém dosud slyšeli jsme jen ze starého Řecka, přátelství mezi muži a chlapci a muži s muži, jež vyznívá v nejnádhernější symfonii dvou milujících se duší, jež strhuje svou vroucností, vznešeností, ideálností. Homoerotika jest vzácný zjev mezi lidmi a přinesla příklady nejobětavější lásky, nad níž není snad nic vyššího. Že u Indiánů byly takové vztahy už od chlapectví a mezi chlapci, o tom nás poučuje nedávno vyšlá kniha náčelníka Indiánů… Tam se vypravuje, že každý bojovník má svého pobratima, ke kterému se přimknul, když byl ještě hochem. Zamilovali se do sebe dva chlapci a šli spolu celým životem. Jim oběma zářily oči stejnými touhami, je probouzely tytéž vzněty. Sami dva pouštěli se jako chlapci do kraje za toulkami kolikadenními a usínali přituleni k sobě a držíce se kolem krku. Stromy jim šuměly nad hlavou… z rána ptactvo je budilo, nazí koupali se v peřejích řeky, s jasným čelem a veselou myslí, neboť nic jim život nekalilo: byli volní ve volné divoké přírodě… Od svého dětství se tak milovali, že byli ochotni jeden za druhého život obětovati… když dospěli a octli se v boji…“ (Seifert, 1932)

Pro školské úřady byl drobný autorský počin středoškolského profesora v „listu pro sexuální reformu“ nepřijatelný. Vždyť tehdy u nás stále platil zákon z roku 1852, který homosexuální styky stíhal jako zločin trestem těžkého žaláře. Nelze se moc divit, že Woowotanna byl několikrát obviněn a vyšetřován a byť nikdy neodsouzen, přesto překládán na různé místa a nakonec předčasně zbaven školní služby a v roce 1933 penzionován.

6. Mistr a žák

Vztah Seiferta a Setona, zvláštní vztah žáka a mistra, je tématem na celou knihu (viz např. publikace Jana Niebauera či Kožíšek, 2006). Je vztahem nevídané oddanosti, ale ne slepé. Woowotana dokázal Setona tvrdě hájit, ale neváhal ho ani kritizovat, když bylo něco v rozporu s jeho svědomím: říkal, že by mohl na Setonovu základní příručku The Book of Woodcraft přísahat, jen kdyby v ní nebyly návody na vycpávání zvířat...

Woowotanna si do Setona a jeho díla promítl všechny své vznešené ideály a odmítal si připustit, že by skutečnost mohla být jiná, což někdy vedlo v Lize ke vzrušeným diskusím s novou generací. Když v prosinci 1936 mohl poprvé a naposled Setonovi, při jeho návštěvě v Praze, stanout tváří v tvář, v diskusi se skutečně ukázalo, že praktičtější Seton přistupuje k mnohým otázkám života mnohem pragmatičtěji a zdaleka ne tak radikálně kriticky.

Ze Seifertovy reakce (Seifertův dopis E. T. Setonovi ze dne 25. 12. 1936) se nejprve zdá, jako by se mu hroutil svět, ale i tuto krizi dokázal překonat a svého „guru“ neopustil. Paní Setonová, která svého manžela na cestě do Prahy doprovázela, si po setkání o Woowotannovi napsala do deníku: He is a dreamer of the dreamest type (Je to snílek nejsnílkovštějšího typu).

Snílek, který na táborech srovnával Kristovo učení s woodcraftem: „Kristus dal mravní základ, hlásal boží království, zatímco Seton zdůrazňuje, že to království si musí každý vytvořit sám zde na zemi. Seton nám ukázal, jak se to má dělat – neutíkat ze života, ale pustit se plně do života…“ (z táborové kroniky woodcrafterského tábora ve Waldenu v Nízkých Tatrách, 1930)

Snílek a buřič, který došel k určitému vznešenému poznání a bez váhání se vydal za svým cílem. Napsal o tom: „Považuji za své osobní štěstí, že se mi dostaly do ruky v každém věku knihy, které mi byly nejbližší. Když mi bylo patnáct, byl mým světlem Flammarion. V něm jsem našel svou lásku k přírodě… Ve dvaceti letech přišel Ruskin a Tolstoj. Pochopil jsem duchovní základy světa. K tomu Carlyle a Masaryk naučili mne hledat pravdu bez kompromisů a bez nároků. Nebylo pak už vyhnutí, cesta byla příliš jasná: rozejít se s dnešním řádem lidské společnosti, rozetnout pouta tradic domova i školy, najít svobodu a volnost myšlenky…“ (Seifert, 1920, 543–544)

7. Kytičky na hrob

Poslední léta života Miloše Seiferta spadají do doby politických zmatků a začátku nejhroznější světové války, ale také do doby, kdy se u něho objevil neoperovatelný mozkový nádor. Byť v péči své sestry, nakonec umírá v osamění a skoro zapomenut... „a pak – viděla Bechyně nezvyklý pohřeb cizince, jenž zemřel v jejích zdech a zůstal ji neznám a cizí.“ (Ze vzpomínky ošetřujícího lékaře MUDr. Holeni, kterou napsal v roce 1946 pro časopis Hlasatel Ligy čs. woodcrafterů)

Řada woodcrafterů si později uvědomila, jaké dílo zde bylo Woowotannou vytvořeno a za co mu vlastně všechno vděčí, ale že mu vlastně zapomněli řádně poděkovat. Čas od času se to snaží napravit – ať už tím, že někde někomu připomenou jeho dílo, nebo položením kytičky u hrubě otesaného kamene nad jeho hrobem na bechyňském hřbitově. Kytičky na hrob básníkovi: „Máte-li doma „Vidoucí oči“, zalistujte si v té knížečce. Učí obracet oči ke hvězdám. Psal ji básník.“ (Niebauer, 1966)

Literatura

  • Davidsová, R. (1927). Buddhismus. Praha: J.Otto.
  • Kožíšek, F. (2006). Seton v Praze. Praha: Liga lesní moudrosti.
  • Makásek, I. – Hiawatha. (1991). Ahimsa. In Setkání s Woowotannou: Sborník vzpomínek a vyznání pamětníků prof. Miloše Seiferta k 50. výročí jeho úmrtí (pp. 23–27). Praha: Liga lesní moudrosti.
  • Niebauer, J. (1951). Profesor Miloš Seifert – Woowotanna: Vzpomínky a zamyšlení. Rukopis.
  • Niebauer, J. (1966). Kvítek na hrob básníkovi. Jednota bratrská, č. 12.
  • Niebauer, J. (1992). U hasnoucího ohníčku. Vyšlo jako samizdat v edici „Šrámyzdat Brno“.
  • Seifert, M. (1920). Přírodou a životem k čistému lidství. Praha: Dědictví Komenského.
  • Seifert, M. (1934). Ahimsa. Rukopis knihy. Vyšlo později jako samizdat v edici „Šrámyzdat Brno“ v roce 1991 péčí B. Škaroupky.
  • Seifert, M. (1929a). Radostná škola – kapitoly o činné škole v cizině a o budoucí škole naší. Olomouc: R. Promberger.
  • Seifert, M. (1929b). Rok v přírodě. Praha: „LES“, junácká knihovnička Ligy čsl. woodcrafterů.
  • Seifert, M. (1932). Ze života Indiánů. Nový hlas (List pro sexuální reformu), roč. I, č. 5, str. 4–5.
  • Woowotanna – Seifert, M. (1930). Vidoucí oči. Praha: Společnost ČSČK.

František Kožíšek - Biminiji