Ministerstvo zahraničních věcí
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Operační program výzkum, vývoj a vzdělávání www.stoupaninahoru.cz www.woodcraft.cz Kmenové zřízení STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR ČRDM - Česká rada dětí a mládeže ATOM - Asociace turistických oddílů mládeže ČR
Hlavní stránka » Archiv » Zprávy

Zhodnocení akce Kékézs

(14.11. 2003)
Vážení přátelé

Zde si dovoluji přinést kratičkou reportáž z výpravy na posvátnou horu Kékézs.

Naše výprava čítala 23 bojovníků včetně pana Kuželky, řidiče najatého autobusu, který svými výkony jako například převoz cimbálu v autobuse nebo odjezd folklorních woodcrafterů ze sklepa do nocležiště dosáhl skoro orlího pera ze čtvrtého světla.

Ráno 16.10. jsem v Budapešti otevřel zapečetěnou obálku od Radka Kroniky z Nového Boru (Haushenginga) ve které byla fotografie z místa, kde jsme před pěti lety zakopali starý svitek. Nejdříve jsme si mysleli, že se jedná o starou fotografii na připomenutí místa, ale záhy jsme zjistili, že se bude patrně jednat o preexpedici. Ano zhrozili jsme se, protože Haushengingové jistě na truc uspořádali expedici o měsíc dříve aby se jim podařilo vykopat svitek a uštědřili nám zdrcující porážku.

Přes noc ze středy na čtvrtek a páteční dopoledne jsme dostoupili až k úpatí hory. V Maďarsku mohou jet autobusy pouze 80 km/h. Výstup začal za oblačného počasí a mírného větru. Po dvou hodinách jsme byli na vrcholu. To již sněžilo a foukal silný studený vítr. Přesto jsme složili pasovací kopí a zahájili sněm. Po mé úvodní řeči, kde jsem zdůraznil, že my si Kékézs vzít nedáme, jak se o to již po dvě vydání Svitku březové kůry noví "samozvaní" autoři zatím úspěšně snaží. Pak následovalo hromadné pasování bojovníků a udílení dekretů. Pro ty neznalé. Dle původního Svitku z roku 1936 byl tento čin zařazen v oddílu "horolezectví".

Při sestupu jsme nalezli mýtinku nad jeskyní, kde jsme před lety kopali. Mýtinka byla celá překopaná. Bylo nám to jasné, řádila zde lopata z Nového Boru.

Nejpodezřeleji vypadal obrovský kámen, okolo kterého byla všude zkypřená půda. Kámen byl však obrovský. Vážil asi 500 kg a to by přece nemohl nikdo uzvednout, tedy my před pěti lety zcela jistě ne. Jedině snad hoši z Nového Boru ty by snad. Když ani Korálova kulturistická skupina kámen nezvedla, přesunuli jsme se a kopali v okolí. Marně. To, že najdeme náš starý svitek jsme museli vzdát. Nakonec nás stále provokovala myšlenka zvednout ten obří balvan. Ze suchých dubových kmínků jsme vyrobili pajcry a kámen přizvedli. Byla pod ním plastová láhev. Chvilky napětí. Ano co bude uvnitř?

Vyhláška o umísťování ptačích budek v Novém Boru, městský odznáček, plán města…..Jsou to snad nadlidské bytosti. Na malém lístku stálo, že se jedná o poselství budoucím generacím a že Svitek nenašli. Toto poselství jsme zakopali společně s novým svitkem do nově vybudovaného hrobu. Jelikož byl původní Svitek v železné skřínce, pokusím se v blízké budoucnosti vypravit na místo z detektorem kovů, uvidíme.

Po sestupu dolů jsme se přesunuli do Miskolce, kde jsme měli zamluvený nocleh v levném hotelu Lido s kontinentální snídaní. Nikdo nevěděl co to znamená až na našeho vůdce Gua. Vzpomněl si, že v seriálu "The Simpsons" to někde zaslechl. Kontinentální znamená, že není typu "Švédský stůl". Ano byla to jakási sražená pěna ve tvaru párků, na kterých vyskakovaly skvrny. V Miskolci je jediná termální vápencová jeskyně v Evropě upravená jako koupaliště. Je to pohádka. Proplouváte v teplé vodě z jedné jeskyňky do druhé, necháte si masírovat záda ve vodopádech, saunujete se, vyhříváte, vážíte se na váze a se zděšením se opět ponořujete do termální vody.

Večerní program měl každý podle sebe v Budapešti. Společně jsme prošli hrad abychom při pohledu dolů rozpoznali Petřín, Stalinův pomník, Strahovský stadion a hotel Intercontinentál, který se k našemu zděšení opravdu tak jmenoval. "Kam bys jezdil, ta pěna to jsou alpské ledovce a ta barva zlaté písky a takhle šumí Niagára". V supermarketu koupíte nachlup to samé co u nás a na domech jsou v podstatě stejné nápisy firem jako u nás. Inu globalizace. V jednom se ten obchod přeci jen lišil. Měli tam o poznání více alkoholu než v Čechách. Tedy před tím, než přijel autobus z Čech a Wasúpi prohlásil, že tahle láhev je prostě klasika a že jí musí mít. Ostatní v touze přivézt domů něco echt maďarského konali zhruba v tomto duchu. Naše skupinka si nemohla nechat ujít jízdu metrem. Ne tedy tím z roku 18xx, protože v Budapešti je nejstarší metro na evropském kontinentu, ale tím poctivým sovětským z roku 1970. Nutno konstatovat, že investice do něj se zastavili asi právě v tomto roce. S napětím jsme očekávali jestli žárovkové osvětlení, kdy je každá žárovka ve vlastním skleněném krytu při vjezdu do stanice zhasne a zase se rozsvítí jako se tomu dělo, když jezdil tento typ souprav u nás za našeho dětství na trase C. Metro nezklamalo. Na každé stanici bliklo a my jsme byli zcela spokojeni. Ten samý hlas jako před dvaceti lety oznámil z reproduktorů, že jsme na stanici Deák tér a mohli jsme v poklidu vystoupit. Všichni až na Kangivianku, která se rozhodla, že musíme z metra vyjít stejným východem jako parta opilých fotbalových fanoušků. Nakonec jsme jí včas vychýlili ze směru a zdárně dokončili procházku po stylových nočních ulicích v čínské restauraci. Když jsem se nahlas česky při placení zeptal davu "kolik mu mám dát navíc" číňan odpověděl, česky, že bydlel několik let v Počernicích a že měl nějaký bufet v Praze. A to se cení. Ale kolik nás je takovejch, že.

Muž v recepci budapešťského hotelu nemohl pochopit, že chceme platit v Euro, když máme na objednávce napsáno, že nocleh stojí 11 Eur znamená to podle maďarské logiky, že je to 2449 HUF. A přesto jede vlak. Jediné co jsem uhádal, že železná rozkládací přistýlka v pokoji Korála, Chlupa a Lachtana není plnohodnotná a že za ní platit nebudeme. A tak se antikoncepční činitel Chlup (Šišon junior) přesunul k panu řidiči a Cibulkovi, kde bylo jedno lůžko ještě volné a plnohodnotné.

Další den ráno míříme směr Vídeň až na mohutnou kolonu při bouračce minivanu a sekačky na trávu, která se odehrála si 100 metrů před námi, se celkem nic nepřihodilo. Vedoucí sekce "hyjena" Gu navrhoval abychom šli hledat krvavé skvrny. Naštěstí se ho podařilo zbytku výpravy udržet. Ne tak moč v měchýřích našich děvčat. A jelikož nebylo kde, vytvořil se jakýsi improvizovaný záchod přímo v koloně. Jako zástěna sloužil Kotlík, který krom využití svých tělesných rozměrů, musel i polsky komunikovat s řidiči kamionů, kteří nám přišli říct, že našemu autobusu teče chladič.

Na hranicích to bylo jako za války. Ales bylo fertig richtig so und so mrzli jsme tam a čekali, autobus nám odstavili. Wanietuovi nechtěli věřit, že mu termální prameny v Miskolci rozežrali všechny vlasy.

Ve Vídni jsme navštívili muzeum Volkerkunde, kde bylo pár zajímavých indiánských věcí, tuny brnění a jinak sbírky z celého světa. Poselství, které jsme se dozvěděli z nikdinekončícího filmu o Afghánistánu: Největší génius a člověk, který toho vůbec pro Afghánistán nejvíce udělal byl konstruktér Kalšnikov, toho budeme ctít a milovat až do smrti. Corálovi se podařilo ochránit Chlupa od ztráty panenství (nikoli panictví - vysvětlí Chlup osobně).

Do Břeclavi jsme dorazili v 19,00 než ovšem proběhlo zasycení v nedaleké hospodě bylo již 22,00. Naše skupina se již čítala zástupce kmenů Wanawega, Tatankaska, Walowa, Mawadani, Walden, Strážci údolí, Ťapáč, mnoho stráží. No prostě skoro celá liga. Přejeli jsme do sklípku, kde se zpívalo a diskutovalo a nasávaly informace o vínu. V 3,30 jsme odjeli uspokojeni zpět.

Druhý den maraton pokračoval u Jary Vlka Suského z Jelení hory ve Velkých Pavlovicích. Nejdříve jak jinak ve sklepě ochutnávkou jeho kouzelných burčáků, pak již vín ze sudů a nakonec jsme skončili ztenčením jeho archivních zásob. Po praktické ukázce na vinici a povídání o pěstování vína jsme navštívili zbrusu novou Vlčí klubovnu. Nachází se na okraji obce v topolovém lesíku a má kol sebe dosti prostoru na různé hry. Však její získání stálo staré Vlky nejeden litr vína či pálenky. Tu jsme ostatně zakoupili také v hojné míře, protože meruňkovice od Vlka to není pití, to je lék. Nevím však jestli mě vyléčí z toho abych opět zamířil do kopců Mátry, k termálním pramenům v Miskolci, na bleší trh do Vídně a do sklepů jižní Moravy.

Děkuji všem, kteří přispěli ke zdaru akce, obzvláště pak madam Vogelrauch, která svým optimismem posílila víru nás všech.
Aleš Sedláček - Tokaheya (a(tečka)sedlacek(zavináč)tribar(tečka)cz)

Komentáře, diskuze

Doposud nebyl zaznamenán žádný komentář.


Kolik je sedm plus devět ? (ochrana proti nevyžádanému příspěvku)

Nový příspěvek
Jméno:*
Email:
WWW:
Odpovědět:
Příspěvek:*
* Povinná položka
Příspěvky vyjadřují názory čtenářů. Správce těchto stránek nemůže ovlivnit jejich obsah a nenese za něj zodpovědnost. Vyhrazuje si však právo je odstranit.
Nepřijatelné jsou zejména urážky, vulgarismy, rasismus, neplacená reklama a příspěvky nesouvisející s příslušným tématem.
Pokud s něčím nesouhlasíte, uveďte důvod a přidejte argumenty. Jinak je váš názor k ničemu a nemá tu co dělat.