Dvě žáby na louce skočily do kbelíku, který byl z poloviny naplněn mlékem.
Brzy však poznaly, že se z kbelíku nikdy nedostanou.
Prostě jim chybělo místo k odrazu.
Plavaly a plavaly, až si nakonec jedna z žab řekla, že to přece nemá smysl namáhat se pro nic a za nic.
Přestala plavat, roztáhla všechny čtyři a utopila se.
Ta druhá neklesla na mysli.
Plavala dál a plavala tak dlouho, dokud se mléko nezměnilo v máslo, potom se na něj posadila a skočila a vyskočila na svobodu.
Pane, někdy si také myslím, že už to dál nejde:
když nevidím vůbec žádný pokrok,
když přede mnou leží neproniknutelně má budoucnost.
Nebo když mne neopouští hlubina, pak bych chtěl jednoduše přestat plavat a utopit se.
Avšak uchop mne pak a drž mou ruku, ať mohu opět vyskočit ven na břeh záchrany.
Pane, pomoz mi, zcela v Tebe věřím.