Hlemýžď si žil klidně ve svém domečku. Rozvážné se s ním sunul svou cestou, zelenou džunglí luk, napříč pouští zlatavých polních cest, jezery louží a horami kořenů stromů.
Jeho domek mu byl ochranou - proti nepřátelům, proti chladu a proti slunci. Viděl světlo mezi stébly trávy, vdechoval vůni cizích rostlin, neustále potkával nové živočichy a jednou potkal i jiné hlemýždě, s nimiž potom lezl kousek cesty společně.
Byl to dobrý život, ale jak to tak bývá: sotva člověk zjistí, že existuje i něco jiného, tak to chce také. Každopádně to postihlo i hlemýždě. Slyšel cosi o blahobytu, luxusu, pohodlí a o tom, že teprve majetek z něj udělá osobnost. A tak přestal být spokojen.
"U šneka!" pomyslel si. "U hlemejždě a u plzáka! Co jen všechno na světě je, a jaký já vedu bídný život! Táhnu se s tím pitomým domkem krajem a raduji se, když prší! Jako by jinak nic jiného neexistovalo!
A zuřivou šnečí rychlostí - totiž asi po sedmi týdnech - dospěl k rozhodnutí: dá si svůj domek zařídit. Nejdříve mu udělali kachlíčkovanou koupelnu v zelené barvě. Obývák si dal vytapetovat mechem a pořídil si tam červánkově červené plyšové koberce, pohovku, houpací křeslo a barevný televizor se satelitem. V kuchyni měl nejvybranější lahůdky, v ložnici byla měkká postel s vodotryskem a hudbou. Měl tam stropní světlo, popelník a dokonce i knihy. Ovšem s prázdnými stránkami, protože hlemýždi neumějí číst. Ano, a jinak ještě měl všechno možné. Například garáž, což sice byla naprostá hloupost, ale nepořiďte si to, když to lidé mají. Na každý pád byl hlemýžď velmi spokojen. Zpočátku. Tehdy si z toho nic nedělal, že to má háček: už totiž nedokázal svůj dům uvézt. Příliš ztěžkl. Ale proč by to taky měl dělat? Vždyť měl vše, co potřeboval k životu, myslel si.
Chvíli se koupal a nechal na sebe stříkat vodu. Lahůdky nemohl bohužel ochutnat, protože neměl otvírák. Ale poslouchal hudbu a vypínal a zapínal světlo. Chuť dívat se na televizi jej opustila poměrně brzy, protože denní zprávy přinášely jen smutné události. A splachování na záchodě bylo také brzy zničeno.
To vše by ale nebylo tak zlé, kdyby hlemýždě náhle nepopadla touha. Po večerních slunečních paprscích v luční džungli, po třpytících se zrncích písku polních pouští, po zrcadlení se hvězd v kalužích a po chladu ve výškách kořenů stromů.
Kde byla vůně cizích květin? Hlasy neznámých živočichů? Kde byl pocit sounáležitosti, který pociťoval při setkání s přáteli? Byl uvězněn ve svém domě, přeplněném nadbytečnými věcmi. Místo, aby něco získal, ztratil vše.
Hlemýžď seděl nějakou dobu v houpacím křesle se svěšenými tykadly. Pak je vystrčil a něco podnikl.
"Vyměním super luxusní komfortní domek se všemi vymoženostmi, zcela zařízený, za jednoduchý a prázdný," napsal na lístek. "Návštěvy přijímám kdykoliv."
Lístek pak pověsil ven na domek. Teď počká. A nebude určitě čekat nadarmo. Nějaký hloupý šnek se už určitě najde.