duben 2004: Rozsévač

Nedávno jsem měl možnost zblízka se podívat na "pár vět", starých již něco okolo dvou tisíc let. Zjistil jsem, že mají v sobě něco, co je velmi obohacující. Rád bych se s vámi o pár svých myšlenek podělil...
"Vyšel rozsévač rozsévat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek."
Abychom více pochopili rozsévače pracujícího před dvěma tisíci lety, zkusme se vžít do jeho role: do toho, jak ráno vyjde ze svého domu na pole za svou prací. Celý den se lopotí na slunci, a rozsévá osivo až do soumraku, kdy se vrací domů s vírou ve sklizeň...
A zkusme si místo osiva představit slovo, lidi ... Kolik z toho, co přijímáme není jen pouhým plevelem? Není nakonec zrno o nás?
Dříve často vedly přes pole cesty, které nemělo smysl orat, protože by je lidé znovu vyšlapali. Zrna padlá na takovouto cestu byla snadnou potravou pro ptactvo.
Není to o lidech, kteří neposlouchají, nevidí, neslyší, nevnímají? Kteří jdou kolem umírajícího a nepomohou - ne protože nechtějí, ale protože se bojí slyšet ono prosebné slůvko "pomóc"?
Na polích existují místa, kde dobrá a orná půda má skalnatý podklad, který není na první pohled patrný. Zrno na tomto místě rychle vyroste, protože skála zadržuje vláhu, ale brzy uhyne, protože nemá kam zapustit kořeny a slunce rostlinku spálí. Nevyznačují se náhodou lidé podobní tomuto semínku příslovím "kam vítr tam plášť"? Nejsou o lidech, kteří již slovo slyší i přijímají, jen v nich to slovo nezakoření? Neschází jim věrnost a vytrvalost, zato povrchnost mohou rozdávat?
Zrna vyrůstající s trním tvoří z počátku určitý druh symbiózy, který v důsledku vede k zániku rostlinky. Nejsou tato zrnka o lidech, kteří chtějí přijmout materiální i nemateriální hodnoty? Obojí přijmout však nelze. Neustálý hon za "mamonem" ubíjí i naše neušlechtilejší stránky lidského já. Trním zde zmiňovaným je nejspíše myšlen plevel, který se orbou sice na první pohled vymítí, ale nezničí. Zrno vzejde, ale nakonec se v sousedství trní zadusí. Slovo kariéra slýcháme dnes velmi často. Poslechněme si někdy kariérou zahlcené a zaslepené. Nemají čas na své děti. O ně se starají chůvy. Nemají čas na svou rodinu - nahrazují se penězi a drahými dárky... ale láska jako by se někde zatoulala. Na všechno mají své asistenty. Nemají totiž čas. Musí se věnovat své práci a úspěchům. V důsledku nám tu přibývá dětí, které mají všechno, ale jsou sami, stejně jako jejich rodiče. Nešťastní a bez lásky... Ale vždy také dopadnou semínka i na úrodnou zem. K lidem se srdcem otevřeným. K lidem, kteří umí naslouchat druhým. Kteří umí darovat druhým lásku a pochopení. Kteří jsou vzácní a kterých bychom si měli vážit...
Sice by se mohlo zdát, že rozsévačova práce byla marná, protože zdánlivě promarnil tři čtvrtiny osiva. V konečném důsledku však sklidí stonásobnou úrodu! (Jelikož půda v antice byla velmi úrodná)
A tak, kdo má uši, slyš a otevři své srdce...
PS: Kdopak ví, odkud jsem čerpal? Pokud nevíte, ale zajímá Vás to, pošlete mi prosím emailem svůj typ, nebo Vaše vlastní myšlenky. Rád si je přečtu a odpovím Vám.