listopad 2001: Anděl z opravdového světa

Naučil jsem svého psa sednout si na povel. A stal se zázrak. Naučil jsem sebe - a to prosím bez povelu - poznat. Ne snad to, že si pes sedne. Je líný zrovna jako člověk a ulejvá se také tak. Povinnosti jsou na to, aby se z nich ulejvalo. Je to příjemné, nebolí to a je to zábava. Ale to je vedlejší. Viděl jsem, co je radost. A vidět znamená nejen zírat, koukat a hledět, ale hlavně poznat.

Pobíhá na louce a honí hmyz. A žere trávu a válí se a čmuchá myšku v díře. A vlní se v trávě v honbě za klacíkem, dychtí po hře a prodírá se křovím. A kouká na život, jak psi na život koukají. Je mu jedno, kolik bude večer klíšťat v kožichu, je mu jedno, že křepelky utekly z křoví kdoví kam (ale prohnal je pěkně). Plní svou povinnost psa - povinnost žít. Kéž bych to uměl. Radost ze života se nevymýšlí, ta přichází sama a toto zvíře - můj čtyřnohý anděl - mně ji učí. Když se raduje, raduje se opravdově. Raduje se svalem, okem, pokušením, raduje se pohybem a neskonalou energií. A já se od něj učím. Ne pochopit, vymyslet, poznat, bádat. Učím se zažít pocit - jenom žít.

Tak jsme to dnes skončili. A už je miska umytá po pravém hodokvasu, kožich jako jiskra po kartáči a klíšťata tatam. A čtvernožec, utahaný jako pes leží na boku a v packách mu cuká nová honička, tentokrát snová. Sedím vedle něj a v duchu mu děkuji. Mluvit mě naučili rodiče a věřit můj pes. Zdá se to přehnané ? Kdepak, neváhám to vyslovit. Kamaráde Pse, děkuji. Díky, že jsi mi ukázal světlo opravdového života a radost. Radost oholenou od stresu, peněz. Radost skutečnou. Díky, že nad radostí nepřemýšlíš, že ji prostě žiješ a basta. Dnes jsem si to zkusil a bylo to fajn.