listopad 2000:

Znáte ten příběh? Byla jednou jedna vlnka. Zrodila se kdesi uprostřed moře a plynula si radostně po hladině – ale najednou, co nevidí: tam, v dálce, vlny jedna po druhé narážejí na pobřeží a tříští se o skály. A jelikož byla malá, vlnka dostala strach. A zakřičela: „Ale já se nechci roztříštit!“ „Neboj se,“ ozvala se jiná, „i když se rozbiješ o skály, jsi přece součástí oceánu!“

Tento a podobné jiné jednoduché příběhy vypovídají o těch nejdůležitějších a nejzákladnějších věcech, před kterými jdou věci jako pokušení někoho ovládat, prosadit se i na úkor lidí z mého okolí, „dostat“ kamaráda, protože dělá něco jiného, než chci, a dokázat si, že jsem lepší, ztrapnit někoho, nepodpořit člověka, i když má trochu jiné názory a další, stranou. Příběhy nám otevírají oči a učí nás.

V říjnu jsme byli na setkání s dalajlámou. Byl to bezvadný zážitek. Mluvil o jednoduchých věcech, které se týkají nás všech. O lásce k druhým lidem. O nutnosti pomáhat druhým dosáhnout štěstí. O tom, že nemáme ostatním dělat to, co nechceme, aby se někdy dělo nám. O jednoduchosti v jednání. A tak se snažím mít ta slova na paměti. V listopadu dopadá na spoustu z nás smutná, melancholická nálada. A množství takových lidí vidíme kolem sebe. Co takhle vykašlat se na své smutky a pomoci tomuhle člověku, který se mnou zapředl rozhovor, se jich zbavit? Nedobírat si ho. Potěšit ho. Dodat mu energii. Nalézt v tom špatném něco dobrého.

A vůbec – potěšil jsem já dneska někoho? Vlastně… vlastně ne. Končím, musím to jít napravit.