Proběhla ohnivecká čotokva

Jsou dvě hodiny odpoledne 15. srpna. Smažím se v chodbě přeplněného vlaku, který místo do Plzně jezdí tam a zpět po úseku Praha– Řevnice. A zatímco se vzorní účastníci scházejí na nádraží v Plané, já mám před sebou většinu cesty. Z přemýšlení mě vytrhne Ferdova otázka: „Co tam proboha budeme dělat šest dní!?“ „Nemám nejmenší tušení,“ odpovídám popravdě. Název Ohnivecká čotokva se mitotiž nezdá dvakrát informativní. Myšlenky podobného druhu, ve kterých se mísí zvědavost a strach, mě pak pronásledují až do cíle. Jak mě naučí „zvládnout ohnivectví“? Co vlastně ohnivectví je? A k čemu jsem se to upsala?

 

Na Faře v Michalových horách se všechny moje obavy rázem rozplynou. Cítím, že jsem přesně tam, kde mám být. Při západu slunce se připojujeme k ostatním v nedalekém altánu a pijeme čaj. Jako noví Dračí bojovníci si vyslechneme pár slov od našich mistrů,a tak je v duchu KungFu Pandy Čotokva zahájena.

Nebudu tady lhát, těch šest srpnových dní bylo náročných po stránce fyzické i psychické. Úžasně rozplánovaná byla dopředu každá minuta, takže oznámení o půlhodinové pauze vedlo ke kolektivnímu šoku a silné nedůvěře.Byly chvíle, kdy jsem si sahala až na dno. Právě za ty jsem však nejvíc vděčná, protože díky nim jsem se posunula kupředu.

Díky Čotokvě teď vímmnohem víc. O woodcraftu, ohnivectví i o sobě samé. Vím, že je v Lize plno neuvěřitelných lidí, na které se můžu kdykoliv obrátit. Vím, že ohnivcem je každý, kdo jím být chce. Vím, že na tenhle týden nikdy nezapomenu.

Děkuju!