Ministerstvo zahraničních věcí
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Operační program výzkum, vývoj a vzdělávání www.stoupaninahoru.cz www.woodcraft.cz Kmenové zřízení STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR ČRDM - Česká rada dětí a mládeže ATOM - Asociace turistických oddílů mládeže ČR
Hlavní stránka » Archiv » Stalo se

Kosí potok 7-14.8.2016, zápisky z Kalendáře přírody

(19.9. 2016)
Stalo se » V LLM

 

... stěhovali jsme věci z auta. Rozhlížela jsem se a pozorovala změny v přírodě, které se udály od té doby, kdy jsme tohle kouzelné místo navštívili naposled. Zmizela lávka, ta menší, hned za naším týpím. Ta pod kterou jsem loni umývala ešus od ovesných vloček. Tenkrát šel okolo Tokaheya, na té lávce se zastavil, setkali jsme se očima, zalapal po dechu, chtěl něco říct, ale pak jen polkl a pokračoval v cestě. Řekla bych, že tenkrát se v jeho hlavě mohla začít klubat myšlenka Táboření pro začátečníky.
 
Přibyly týpíovky. Poskládané do řad, připomínaly vstup do gotického chrámu. Tajil se nám dech, nejen ze slunečních paprsků a vůně dřevárny, ale i z očekávání toho, co nás čeká. Přenášeli jsme tyče do tábořiště, mravenci, kteří boří vikingskou loď, aby s pomocí vedoucích postavili zase něco nového. Na konci dne se už kouřilo z týpíček a v okamžiku, kdy se všichni civilisté schovali a uprostřed zůstal jen Legolas hrající na oldtime banjo, připomínala louka krásnou indiánsnkou vesničku - tak jak jsme si to všichni před odjezdem vysnili.
Uprostřed dance lodge, přimknuté ke kamenům, okolo posvátného ohně, rostlo pampeliškové lupení. Jediné v celém táboře, tam kde se toho nejvíc událo. Poslouchalo naše představování a přemýšlelo, co nás spojuje s těmi, kteří tu byli čtrnáct dní před námi. Čtyři rodiny domácích školáků, kteří se předem nedohodli, děti z lesních školek a hor, vodáci a spousta čtenářů knížky Dva divoši.
foto foto foto 
Když jsme si před půlnocí přáli dobrou noc, na obloze svítily hvězdy. Willy chodil, my v průvodu za ním, svou hůlkou na ně ukazoval, rozsvěcel jednu za druhou a vyprávěl o Severce a Naběračce. Každý večer jsme se tak scházeli, diskutovali o zvycích a obřadech indiánů, někdy jsme sdíleli zážitky, jindy jsme ani nedutali a představovali si, jaké to je mít dovednosti traperů a žít jen díky vůli přežít.
 
Meandrem prosvištěl ledňáček, slyšela jsem ho dlouho předtím, než se ukázal, moc jsem si přála, aby přiletěl. Stále jsem v potoce a čekala na něj. Při celotáborové průzkumné výpravě proti proudu potoka jsem objevila i jeho hnízdo. Příští rok ho půjdu navštívit. Měl stejnou barvu peříček jako kožený náramek, který mi to odpoledne podala Žabka. Moje nejmilejší barvy- oranžová, blankytná, hnědá a zelená. Jak to mohla tušit?
 
První paprsky dopadaly právě na náš kuchyňský šeltr. Asi jsme dostali protekční místo, tak nesmíme udělat ostudu. Vytáhla jsem ocílku a pazourek, všichni ještě spali ... na tuhle chvíli jsem se těšila už od té doby, kdy jsem se v totemové desce dočetla, že Liga letos poprvé pořádá setkání pro lidi, kteří tuší, rádi by, ale pořád neví jak. Vyšlehl plamínek, spolkl chrundí, sáhl po tříškách a obejmul polínka. Chtělo by to čaj. Ten černý, tábornický.
U studánky nadával rehek. Po celou dobu, co jsem tam seděla, čekala na vodu a hrála si s odřezky osiky, které tu zůstaly po vyřezávání misek a výrobě luků, si mne prohlížel a něco povykoval. Znělo to jako: „ No to jsem si mohl myslet, zase ňáká nová bílá squaw. Tak hele,tady platí pravidla: nééé, že se tu budeš mejt, opovaž se tady smrkat a jestli se ti tady chce čůrat, tak to mě teda omejou...Další takovýhle rozhovor proběhl zase až za pět dní, protože za deště si tenhle náfuka nepovídá. Trochu se mi po něm stejskalo.
foto foto fotofotofoto  foto
Několikadenní déšť očesal růžové květy obřích netýkavek žláznatých. Divizny, které lemovaly cestu do Michalových hor, překvapivě chutnají jako chleba s hořčicí. Hodily by se jako příloha k párkům, které jsme si dopřáli v hospodě u pana pošťáka Libora, když jsme se vraceli od štoly v Michalových Horách. Někteří z nás voněli pryskyřicí z louče, kterou pro nás Ondra připravil a svítil nám pak na žilky stříbra v podzemí.
 
Kluci z našeho Rodu stáli u odpadní jámy, vtipkovali o včerejším lakrosovém zápasu a něčemu se strašně smáli. Polonazí, opálení, hrdí v nových korálkových nákrčnících s ručně pomalovanými pouzdry na nože za pasem vypadal každý z nich nejméně o pět let starší, zkušenější a zodpovědnější. Když odběhli tepat šperky z mědi, seběhla jsem k potoku, podívat se, čemu se tak smáli. Uvnitř vsakovací jámy se plazili slimáci očekávajíc svou denní porci zubní pasty.
foto foto
Nad nimi na lopuchu vylézal černý brouk z ulity kdysi živého šnečka. Utřel si tykadly hubu a vyrazil na další lov.
Ráno jinovatka na dveřích týpí, večer kapičky potu v potní chýši. Už se setmělo, dostala jsem strach, jestli Aty někde nezabloudila. Nezabloudila,vycházela z inity a z očí ji zářilo tolik světla, že jsem se poklidně mohla vrátit stejnou cestou zpět do stanu. Tyhle oči cestu neztratí. Na nebi prolétl netopýr.
 
Jiskry sněmovního ohně létaly obzvláště vysoko. Žirafa je krmil poctivě, tak poctivě jako veškerou svou ostatní svěřenou činnost na táboře. Náčelník Indi promlouval, moudrý Willy pokyvoval a my jsme vážili své činy.
Shodli jsme se, že táboření bylo moc hezké, ale krátké. Děti se teprve naučily chodit sami pro vodu a pro dříví a my jsme se přes všechno vyřezávání a naslouchání vlastně nestihli ani podívat jeden druhému do očí. A co teprve prohlédnout si louky a lesy kousek dál od tábořiště. Poslechnout si další modráčky a rehky.
 fotofotofoto

Tak... s modrou oblohou... na přes rok.
Nebo ještě dřív?
 
Děti stále ještě zasněně vzpomínají na ten týden života. A to je velká věc, protože děti žijí „tady a teď“. Synek s velkým potěšením vytahuje při sebemenší příležitosti nůž z vlastnoručně vyrobeného pouzdra a svým křesáním se (naštěstí prozatím neúspěšně) snaží propálit koberce. Dcerka si chodí čuchat ke spacáku, ze kterého ani po vyprání nevyprchala lehká vůně ohně.
 
Mnoho dní a měsíců se během života převalilo nad námi při pobytech na různých táborech, v týpí, ve stanech anebo pod širákem. Shodli jsme se však na tom, že pro nás byla letošní zkušenost výjimečná: nebyli jsme účastníky tábora s programem, ale žili jsme týden v týpí. Je to velký rozdíl: nebyli jsme přeneseni do uměle vytvořeného života či světa, ale plynule pokračoval náš život; jen jinde. Program jsme pak podle chuti z velmi pestré nabídky tvořili sami a účastnili se života ostatních.

Přidáváme ještě několik postřehů od dalších účastníků:

Zvláště chci zmínit setkání s Willym, které pro mne neproběhlo jako seznámení s někým novým, cizím, ale bylo to setkáním s kýmsi důvěrně známým a blízkým. Jeho tichá přítomnost spíše v pozadí byla velmi příjemná a zdůrazňovala ve mně pocit kontinuity života a času vůbec. 
Možnost účastnit se na tom týdnu života byla pro mne příležitostí spočinout, zastavit se, zkusit si pozapomenuté nebo zapadlé. A podívat se, jak se žije Woodcraftem dnes. To bylo důležité; když nad námi vládli Komančové - žili jsme Woodcraft jinak.   Richard

Ve dřevníku osadník Willy,
osiku štípe na malé díly,
pro dívky a chlapečky,
co tvoří misky a vařečky.
Indy nám rád zas poradí,
jak na buben se kůže naladí,
i Žirafa je neustále ve spěchu,
vždyť lovci nedají mu oddechu,
a když zazní Žabčina ranní melodie,
sluníčko vždy vyjde a nebo se skryje.
Pepa
 
Konečně čas tvořit a užívat si pod dohledem zkušených táborníků. Přestože jsme byli už dvakrát na velkém táboření LLM, tak nás tento týden díky velkému nasazením týmu Indiho a Willyho obohatil. Budeme na všechny ty pracovní, veselé i slavnostní chvíle rádi vzpomínat a děkujeme všem, kteří se o nás starali.  
Soňa (Malá Indi), Viktor a kluci

Moc si vás všech vážím za vstřícnost a pochopení, kéž bych to uměla na papír zaznamenat tak, jako jsem se snažila zachytit atmosféru tábořiště při malování zdejších krajinek ... s modrou oblohou :)   Isabela
 
Děti, děda Willy nás požádal o napsání článku do Woodcraftu. Co se vám vybaví, když si vzpomenete na tábor:
 
„Na táboře se mi líbilo vyrábění z korálků a šití týpí tašky. Nelíbilo se mi, když jsme se večer domluvili na bitvě proti Žirafovi, že jsme museli nakonec bojovat všichni proti všem.“   Eliška (9 let)
 
Na táboře se mi líbilo vyrábění z kůže, korálků a látky a taky počasí a krajina.
Nelíbilo se mi to, že jsme všichni spotřebovali tolik odpadků hlavně plastu. Jednou jsem šel s odpadky a v popelnici na papír jsem viděl plast tomu přišlo divné. Dan (11 let)
 
„Mě se od vstupu do malé lože změnil hlas“.   Janek ( 9 let)
 
„Willy, díky za vařečky! Indi, díky za přípravu tábora.“   Matěj (7 let)
 
„Já zdravím Indíčka, hihihihi!“   Mia (3 roky)

Bavilo mne vyprávění týpí tašek, udělal jsem si také pouzdro na nůž. Líbila se mi indiánská sauna, ringo, honit na louce Žirafu a hrát lakros.   Eliáš
 
Mně se líbil lakros, lodičky, koupání v potoce, vyrábění věcí a lukostřelba, taky ringo, sauna, spaní v týpí. Bavilo mne sekání dřeva, honění Žirafy a zapalování ohně, brodění potokem a sundávání plachty z dance-lodge.   Jáchym
 
 
Irena Pešoutová
 
Obrázek – akvarel – Isabela Doláková
Fotky - Olča Vacková a Honza Hocek

 
 

Komentáře, diskuze

21.9. 2016 11:52
Jiří Bob Kněžíček
Je to krásné číst takové pěkné přízpěvky kde se objevují jména která provází můj život. Mějte se a smějte se .S modrou oblohou. Bob.

Kolik je osm krát čtyři ? (ochrana proti nevyžádanému příspěvku)

Nový příspěvek
Jméno:*
Email:
WWW:
Odpovědět:
Příspěvek:*
* Povinná položka
Příspěvky vyjadřují názory čtenářů. Správce těchto stránek nemůže ovlivnit jejich obsah a nenese za něj zodpovědnost. Vyhrazuje si však právo je odstranit.
Nepřijatelné jsou zejména urážky, vulgarismy, rasismus, neplacená reklama a příspěvky nesouvisející s příslušným tématem.
Pokud s něčím nesouhlasíte, uveďte důvod a přidejte argumenty. Jinak je váš názor k ničemu a nemá tu co dělat.