Pátek 6.11.
„Představme si malé nádražíčko na okraji zapadlé tiché vesničky někde ve vnitrozemí jistého nejmenovaného státu. Na květiny v tiché a ospalé čekárně nerušeně padá prach a hodiny tikají. Velká ručička se blíží ke dvanáctce zatímco malá pevně ukazuje na číslo sedm. Nikde se nic nehýbe, je naprostý klid. Malá ručička se neúprosně blíží k číslu dvanáct. Už je téměř u cíle, když v tom .. Přijíždí vlak! Z něj vystupuje skupinka lidí mířících dle vybavení do přírody. Skupinka je doprovázena psem. Po chvíli se střetává s jinou navenek podobnou skupinkou (která psa nemá) a nenuceně konverzují.
Malá čekárna malého nádraží, i když na první pohled nezajímavá, je však něčím přece jen zvláštní: na zdech visí plakáty! A jaké! Jsou na nich fotky jakýchsi na první pohled pochybných a nebezpečných lidí. A ty popisy: „Psycho: hledaná za sňatkové podvody. Je nebezpečná. Na rameni tetování.“ a podobně. Částky nabízené za dopadení těchto živlů jsou nemalé. Mezi zločinci je i jeden hledaný pro nezákonné převádění lidí přes hranice. Členové skupinek se pohledem a čtením plakátů nejprve dobře baví. Ale jaké je jejich překvapení když do čekárny vstoupí člověk maskován čepicí a černými brýlemi. Ano je to on! Pašerák, převaděč, hledaný státními bezpečnostními složkami! Skupinka se jej okamžitě zmocňuje (za použití přiměřeného násilí). Převaděč se nejprve hájí a vykrucuje, ale posléze svou živnost přiznává a dokonce nabízí všem členům skupinky, že je převede (za symbolickou částku) přes hranice do nového a mnohem lepšího světa. Všichni souhlasí. Venku převaděč všechny varuje, že cesta bude nelehká, protože okolí hranic je obsazeno bandou nebezpečných a všehoschopných ozbrojenců. Je vidno, že převaděč své práci dobře rozumí, neboť nejprve vybírá poplatky, poté tvoří prezenčku. Celá skupinka naposledy pohlédne na opět ztichlé nádraží a potichu se ztrácí mezi domy a v mlze.
Tak takhle nějak mohlo vypadat zahájení letošního ohniveckého setkání z pohledu nestranného pozorovatele (třeba květiny v čekárně) ovšem vybaveného trochou fantazie. Po té, co se nás ujal statečný převaděč, vydali jsme se směrem k polím a lesům za vesničkou Sklenné nad Oslavou. Už v polích začala padat mlha a co chvíli někdo zapadl do kaluže. Ze začátku si někteří členové naší uprchlické skupinky povídali s převaděčem. Jak jsme se ale blížili k lesu hovor utichal. Najednou jsme u falešných hranic potkali převaděčova komplice, který nás obral o psa (Čerta) a varoval nás před maskovanými ozbrojenci, kteří nikoho nešetří. Musím se přiznat, že od té doby jsem chtě nechtě sledoval nedůvěřivě les a snažil se prokouknout tmu. Bláta bylo čím dál víc, a proto jsme šli v řadě za sebou a už úplně potichu. PRÁÁSK, PRÁÁÁSK!! Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, se rozsvítila světla, ozvaly výstřely a lidský křik. Nevím jak to, ale najednou jsem se přistihl jak utíkám do lesa a nekoukám napravo ani nalevo.. Takto nás uprchlo víc. Dali jsme se na útěk směrem k domnělým hranicím lepšího světa. Všude kolem se ozývalo tleskání, pískání, šepot a občas problesklo světlo baterky. Pronásledovatelé! (Nakonec se ukázalo, že to byl zbytek naší skupinky, která se dostala ze spárů banditů, ale jak jsme to v té tmě měli poznat?) Prchali jsme oklikou a vyhýbali se cestám. Co se stalo se zbytkem skupinky jsme netušili.
Po nekonečně dlouhé době se před námi objevila světla Bobřího srubu. Byli jsme opatrní. Obezřetně jsme se proplížili kolem patníků označujících státní hranici a pohlédli okny dovnitř. Tak na tu scénu, co jsme viděli jen tak nezapomenu. Můj pocit z toho neumím popsat (překvapení je dost slabý výraz). Ve srubu se kolem baru (slušně zásobeného) a stolů s mísami a chlebíčky procházeli (někteří motali) páni v oblecích a dámy v šatech. Konverzovali, smáli se a vládla jakási tajemná pohoda. Mezitím dorazil zbytek uprchlíků, avšak bez batohů, které jim ukradli lupiči. Otevřely se dveře a imigrační úředník si nás zval jednoho po druhém, vítal nás v novém světě a pomáhal nám vybrat nová povolání. K povolání jsme dostali i nové oblečení. Povolání byla barman (Hočhóka), fotbalista Del Piéro (Kopčem), farář (já), bankéř (Janek), krysař (Zdeněk), učitelka (Itawa), kabaretní umělec (Chlup) a mnoho dalších (např. nezapomenutelný věčně opilý hrobník Ablákela). V průběhu večera jsme si užívali svá nová povolání, jedli, pili, bavili se a snažili se rozluštit tajemné indicie, které nám chtěly něco naznačit. Nakonec se vše podařilo za pomoci novináře (Wikki) a uprchlíci našli svůj majetek ukrytý nedaleko srubu.
Z tolika zážitků už jsme byli unaveni, a tak jsme se pomalu ukládali ke spánku.
Sobota 7.11.
Nový den jsme přivítali ranní písní u rybníka. Když jsme se vraceli ke srubu, otevřely se dveře a vyvalila se na nás vlna metalu. Následoval rychlokurz metalových tanečních triků a kreací pod vedením instruktorů Defa (Filip) a Lepparda (Ablákela). No ohnivci hold dokážou cokoli. Po snídani jsme s Whičanpi hráli hry, které stmelují kolektiv. Vzájemně jsme se představili tak,že soused nás uvedl naší přezdívkou doplněnou o přídavné jméno začínající prvním písmenem našeho křestního jména. Pak jsme si hráli na dovolenou u moře, na automyčku a další.
Jelikož tématem letošního ohniveckého srazu byly přechody a přechodové rituály, rozdělili jsme se před obědem do skupinek a debatovali o nich. Povídali jsme si o tom, co jsou podle nás hlavní rysy přechodových rituálů, k čemu jsou, jestli jsou potřeba a o spoustě dalších věcech. Následoval oběd z Kotlíkova kulinářského cyklu „ohnivecké pohlazení“. Po přípravě dřeva jsme se opět setkali ve skupinkách a začali vymýšlet a připravovat přechodový rituál. Před večeří jsme měli možnost zažít, co znamená Bálintovská skupina. Pro mě osobně to byl velký zážitek a první (doufám, že ne poslední) zkušenost s touto „řízenou“ debatou. Po večeři jsme si po skupinkách vzájemně předváděli námi připravené rituály a pak o nich debatovali. Viděli jsme různé varianty obřadu přechodu z Malé lóže do Velké, z Lóže skřítků do Malé lóže a přijetí nového člena do kmene.
Čas plynul opravdu rychle a najednou byla půlnoc a začal nás přemáhat spánek.
Neděle 8.11.
Nový den jsme začali opět u rybníka s ranní písní na rtech. Před snídaní jsme si zatančili. Následovaly workshopy. Bohužel bylo málo času, a tak si každý dle chuti vybral jeden až dva, podle toho, co ho nejvíc zajímalo. Na výběr jsme měli: tření dřev – Okeya, výroba mokasín – Ablákela, výroba louče – Anpao s Lasíkem, oltář do týpí – Filip.
Závěrečný oběd z cyklu „ohnivecké pohlazení“ byla taková tečka za tím naším víkendem. Chvilku jsme si ještě popovídali, jak se nám setkání líbilo. Pak už jsme jen uklízeli, balili a vzájemně se loučili. Krásné bylo rozloučení v kruhu společně tvořenou básní (každý přidal veršík). Pak už jsme vyrazili k vlaku. Jelikož nás nikdo nepřepadl cesta nudně ubíhala až na nádraží. Tam jsme se rozloučili a jeli do svých domovů a ke svým kmenům, povědět jim co nového zase umíme a víme.
Inu, co říci závěrem. Víkend plný pohody, skvělého jídla, zábavy a hodně nových věcí a zážitků. Už se moc těším na další. Jako vždy vznikly písemné inspirační materiály, které budou rozeslány všem ohnivcům.
Tomáš Velička – Wičanzi
foto Zdeněk Štěpánek
Doposud nebyl zaznamenán žádný komentář.