Stopa Černého vlka 5. – 7. 6. 2015

• „Máš už ty diplomy?“
• „Jo“
• „A kolik už je přihlášených lidí?“
• „Moc ne, oni se všichni vždycky přihlásí až týden před akcí. A stejně víme, kdo tam bude, ti co vždycky.“
• „A máš už vymyšlený to poslední stanoviště?“
• „Jo.“
• „Má být hezky! Tropický teploty!“
• „Paráda. To zase může shořet nějaký týpí.“
• „A co kdyby každej dostal na konci perník, s orlím perem, jakože vykonali velký čin?“
• „Neznám lepší program na víkend, než péct 100 perníků.“
• „A co úvodní scénka?“
• „Bude.“
• „Už aby byla neděle…“

Pátek

Sobota

Ranní úvodní scénku zvládli všichni dobrovolní herci na jedničku! Hra vypukla. Je úmorné vedro. Skupinky hráčů se poněkud mátožně plouží v okolí louky, ale z jednotlivých stanovišť přicházejí spokojené ohlasy. Až na jednu ztracenou a opět nalezenou skupinku, probíhá vše podle plánu.

Je opravdu hodně hráčů, dohromady 87, stále nám chybí ty ceny…asi se budu muset vzdát svých kožešin. No uvidíme, vyhlášení je až zítra.

V polední pauze využívají téměř všichni možnost osvěžení v rybníku. Odpolední část probíhá poněkud ve svěžejším duchu, ale stále je vedro. Jsem zvědavá, jak dopadne bitva, která má za chvilku vypuknout, dva kmeny proti sobě. Hráči proti dospělákům, 87 proti 25…

A už je po bitvě, úhlavní nepřítel zabit, kmen Delawarů zvítězil. Na oslavu všichni naskáčeme do rybníka. V důsledku tohoto činu se z něj málem odpaří všechna voda, inu 100 koupajících je 100 koupajících.

Tak ještě večerní část a je to za námi.

Pořád nevím, jak vyřešíme ty chybějící ceny, těch kožešin mi je trošku líto, ale co, seženu si nové.

Večerní část je již velmi poklidná. Poděkování posvátným zvířatům za přízeň, předání darů a převzetí proroctví. 100 perníků zmizelo jakoby nikdy nebyly. Ani jeden nepřinesli do tábora, schramstli je hned, jak je dostali.

Tábor se pomalu ukládá ke spánku. Chci ještě jít támhle a támhle, popovídat si s těmi, co sem přijeli. Ale už na to nejsou síly, oči se zavírají, ale usínám s dobrým pocitem. I když, pořád nám chybí ty ceny a diplomy.

Neděle

Vstáváme a je opět vedro k zalknutí. Hned po ránu je rybník plný koupajících. Už jsem se rozloučila se svými kožešinami a ty jsou nachystány mezi ostatními cenami. Chybějící diplomy jsme vyrobili z pozvánky. Určitě nikdo nepozná, že jsme s takovou velkou účastí skoro nepočítali.

A jde se vyhlašovat. Vyhlašování není moje silná stránka, nikdy se mi to nepovede bez zmatků. Mám pocit, že ať řeknu cokoliv, vždy je někdo zklamán. No jo, holt nemohou vyhrát všichni. Ceny se moc líbily, za což vděčíme hlavně Mokroušovi a Karče. Ještěže je v lize tolik šikovných rukou.

Tak ještě rozdat glejty s body do bodování Velkých her, camrátko jako upomínka a všem přejeme šťastnou cestu, vydařené letní tábory a budeme se těšit na setkání na Kiwendothtě!

Všichni jdou balit. My, jelikož jsme takřka místní, máme na balení čas. Je nepopsatelné vedro. Teda vlastně je krásné slunečné počasí, lepší než déšť, samozřejmě. Vleču se k týpí. Vždycky mám pocit, že jsem zase nestihla všem poděkovat. Za to, že přijeli, za to, že hráli, za to, že fotili, za to, že se propůjčili naši hře.

Mám ráda tyhle neděle, kdy končí některá z velkých her. Protože to je krásný zážitek z toho, jak umí 100 lidí spolupracovat.

A o čem že to letos vlastně bylo? A vy jste tam nebyli? Tak příště přijeďte!