Tawiskara 2026

Poslední zářijový víkend patřil už tradičně mimo jiné Tawiskaře organizované kmenem Tate
Osmaka s Waštélakou v čele. A bylo krásně! Osmáci měli perfektně připravené zázemí pro
případ nepříznivého počasí, ale nakonec bylo skoro horko, obzvlášť v neděli, kdy jsem
přemýšlela, že se budu muset jít ochladit do potoka... ale nebyl čas.

Účastníci se začali sjíždět už v pátek odpoledne, my přijeli až v sobotu v poledne jako poslední.
Tradičně. Někteří si zase přijeli jen odstřílet své disciplíny. Ale všechno důležité jsme krásně
stihli! Celkem se nás sešlo přes 50. Možná trochu méně než obvykle, kvůli tvrdé konkurenci v
podobě Kiwendothy u Trilobitů, ale i tak jsme si to moc užili.

V sobotu se začínalo rovinnou lukostřelbou a loveckou stezkou. Také bylo možné vyrazit na 3D
loveckou stezku, která nebyla bodovaná.

Jezdí hodně lidí, kteří střílí nebezpečně dobře. I dětí, které střílí lépe, než leckterý dospělý.

Večer jsme se sešli u ohně. Buď hlavního s kytarou, nebo „kuchyňského“ k povídání. A to
povídání mám moc ráda, protože si povídají lidé napříč generacemi a berou se navzájem
vážně. Takže když je vám 12, můžete si klidně povídat s někým, komu je 45 – a povídáte si jako
rovný s rovným. Je to jedna z věcí, které mám na Lize ráda a které jinde potkávám jen málo.

V neděli se pokračovalo dalšími disciplínami. Začali jsme lukostřeleckými souboji, které měly
podobu piškvorek. Konkurence byla tvrdá a souboje pěkně napínavé. Stačil jeden šíp v
chybném čtverečku. Nebo jste vypadali úplně suverénně, přestože jste trefili jiný čtverec, než
jste chtěli – ale na piškvorku to nakonec vyšlo třemi šípy – a víc jste nepotřebovali. Jen jste
původně plánovali úhlopříčku a ne sloupec. Také s tím zamíchala „divoká karta“ v podobě losu,
díky které jste se mohli vrátit do hry, i když jste předtím vypadli, protože nevycházely dvojice.
Jednou takto celkově vyhrál člověk, který předtím vypadl – a vyřadil protivníka, který minul snad
prvním šípem za celou Tawiskaru.

Následovala „nepřímá střelba“ nebo „střelba přes horu“ na vlajku. Ještě za terčem vzdáleným
50 metrů byla umístěna vlajka cca 70m v území vyznačeném lanem a „pochodněmi“ v rozích. A
my jsme museli střílet, jako bychom stříleli přes hradby. Vítězil šíp, který dopadl nejblíže vlajce,
nesměl však dopadnout pod ostrým úhlem. Úplně nejlepší ze všech byla Waki. Pro mě (a věřím,
že i pro mnoho dalších) to byla disciplína, kterou si člověk běžně nevyzkouší, vlastně je těžké i
jen najít místo, kde by se dala trénovat . O to zajímavější to bylo.

Po obědě přišel biatlon. Ten se konal také poprvé a rozhodně se nepřihlásili všichni. Ale
rozhodně všichni, kdo se přihlásili, dostali obrovskou diváckou podporu. A bylo moc zajímavé
sledovat, jak se vaše tělo chová, když se po běhu a mezi během musí najednou i vnitřně
zastavit, zpomalit a soustředit se. A schválně, kdo z vás po přihlášení také přemýšlel, do čeho
se to zase uvrtal a proč má ve svém věku takové hovězí nápady? Také jsme zjistili, jaká může
být role sekundantů v biatlonu, a celkově jsme si to moc užili.

Vše uzavírala královská ústupovka, kde některé děti strčily do kapsy spoustu dospělých. A pak
to napětí ke konci. Kdo ještě zasáhne ze 70 metrů, pak z 80. A pak jak daleko se posune
Tashunke Sapa, který ústupovce postoupil nejdále. Ticho, které se dá krájet, abychom slyšeli
dopadající šíp. Lidé, sedící o kousek blíž k terči, kteří napovídají, o kolik šíp minul a z které
strany. Já přemýšlím, jako to bude, až mě budou porážet moje děti. A docházím k tomu, že když
vyhraje moje dítě, bude to stejně dobré, jako kdybych vyhrála já sama. Jo, a výsledná střela
byla z mety 105m na terč 122cm.

Pak přichází večer a další ohně. Povídání, kytara, večerní píseň. Mám pocit, že před třemi lety
se nezpívala a jsem ráda, že teď se zpívá. Ale třeba si to špatně pamatuji.

Ráno ranní píseň. Teď, v pondělí 28.9., je to pro mě i budíček. A vyhlášení výsledků. Tate
Osmaka si dali úžasnou práci s medailemi, diplomy, camrátky (která jsou zase úplně nová a
jiná) a cenami. Je to důstojné a zároveň plné přátelství. A zalité sluncem - Velký Duch nám
přeje.

Společně uklízíme tábořiště. A pak postupně odjíždíme do toho slunce. Myslím na lidi, které
jsem poznala. Znám lidi hlavně z táboření na Kosáku – a těch tu bývá překvapivě málo. Jsem
moc ráda, že jsem je poznala, protože jsou z jiných koutů a já je dřív neznala – a přitom jsme
jedné krve, vy a já.

Děkuji Waštélakovi a kmeni Tate Osmaka za organizaci.

 

Lasička – Hana Fiedlerová.

 

Výsledky:

vysledky (PDF, 67kB)