Sněm Ligy lesní moudrosti 2026

V páteční podvečer sjíždíme u Bobrůvky z kopečka k Čechovu rybníku na Malý Walden. Na hladině se
zrcadlí modrá obloha, okolní lány zeleného ječmene se vlní jak zelené moře. Úzký proužek bílého
kouře z komína táborové kuchyně prozrazuje, že na tábořiště už se sjíždí woodcrafteři na 35. výroční
sněm LLM. Nepřekvapuje mě, že první je tu Škarman, který dorazil pěšky z Křižanova. S Machimiou a
Frantou stavíme na louce první týpí, postupně během večera přibývají další a louka se plní halasem a
smíchem známých tváří.

Slunné sobotní ráno zahajujeme ranní písní a při bohaté společné snídani si dle návrhů ohnivce Okéyi
rozebíráme úkoly na dnešní den. Holky z Ťapáče a Strak pod vedením Todi se starají, aby celý den
bylo co jíst a pít – jejich úchvatná woodcrafterská kavárna by si zasloužila michelinské sluníčko. Kluci
z Wabashe s Kenym a dalšími chystají oheň na večerní sněm, dopoledne probíhá i líté utkání
v lakrosu. Tradiční soutěž v rozdělávání ohně vyhrává Machimia (lukem 1:00, rukama 1:42) a Todi (do
práchna 0:20, do přírodního materiálu 2:35). V soutěži o woodcrafterský výrobek vyhrává Tawasutha
za proutěný košík, čímž získává privilegium, že příští rok se bude moci zapojit do kategorie „Living
history“, ve které jsou ti, co už někdy v předchozích letech v této soutěži získali nejlepší ocenění.
Letos v této kategorii vyhrává Machimia, který do soutěže o nejlepší woodcrafterský výrobek dává
jho z javorového dřeva a do soutěže o nejlepší indiánský výrobek jelenicovou košili pro přítele.

 

Odpoledne přijíždí vzácná návštěva – Osamělý Bobr, který nedávno oslavil úctyhodných 99 let!
TokhataMani vozí Bobra po tábořišti, bělovlasý nestor woodcraftu ukazuje, kde býval mokřad, kde
vede trativod, kde byly vysoké smrky a kde naopak žádné stromy nebyly. Mám pocit, že čas se
zastavil. V této uspěchané době, kdy vše tak nějak exponenciálně zrychluje, svět kolem mě najednou
udělal „štronzo“ a já stojím na zelené louce s modrou oblohou nad hlavou a vnímám, že jsem ve
správnou chvíli na správném místě. Vše kolem mě je krásné, veselé, pohodové. Zemský ráj to na
pohled.

Slunce už se schovalo za špičky stromů, začíná večerní sněm. Náčelník Nechodí promlouvá o
nedávném i nadcházejícím dění v Lize. Byl pokřtěn nový Svitek březové kůry pro Malou lóži, za necelý
měsíc se bude slavnostně otvírat Klenova bouda na Jahodině. Jsou udělena mnohá orlí pera a několik
titulů, včetně zatím nejvyššího titulu Orlí Sachem Ipawa, který sněm udělil Sákawin/Karče, nynější
náčelnici ÚROP. Tohoto titulu doposud dosáhnul pouze Osamělý Bobr. Teď tu jsou na sněmu oba dva
nositelé nejvyššího titulu vedle sebe. Byly uděleny i tři Mistrovství Bílého bizona – Viktorce,
Škarmanovi a TokhataManimu za dlouholetou práci v kmeni jako vyjádření díků od mnoha lidí, které
díky svým kmenům prožili život plný přátelství a dobrodružství. Škarmanovo dojaté skromné „Vždyť
já si to ani nezasloužím…“ mi skoro vehnalo slzu do oka. Držím se. Obloha je černá, hvězdy se třpytí.
Na Bobra je pozdě, už pojede domů. Loučí se nečekaně hlasitým jasným zvoláním „Bůh vám všem
žehnej!“ Slzu už neudržím, i u ostatních se na tvářích třpytí drobné hvězdičky. Magická chvíle, která
mi zaleze pod kůži.

 

Nedělní ráno je stejně zářivé jako celý předchozí den. Koupeme se v nedalekém novém rybníce,
osycháme na ranním slunci. Tábor se pomalu balí, dojídáme zbytek dobrot z woodcrafterské kavárny.
Je pohoda, vzpomínáme na doby, kdy se na výroční sněm na Malém Waldenu sjíždělo i dvě stovky
lidí. V minulém století byl výroční sněm skoro jedinou akcí v roce, kde se mohli lidi z různých kmenů
setkat. Schůze v lese s hojnou účastí. Teď to máme nastavené jinak, různých akcí během roku probíhá
celá řada. A na víkendový výroční sněm už si pak lidé nenajdou čas. Ale kdo chtěl, tak tu byl a užil si
to.

Čas se zastavil. Aspoň na chvíli, aspoň na víkend. Odjíždím domů vysmátá, odpočatá, šťastná. Howgh!