Výprava na Malou Fatru

(1.9. 2019)

Stalo se » V LLM

Když jsem uléhal ve čtvrtek 22.8.2019 okolo desáté hodiny večerní na matraci v Chatě pod Chlebom, po výborných tamních knedlících, s namoženými stehny, silně unaven a po osmnácti kilometrech cesty, měl jsem pocit poctivě vyslouženého odpočinku…

Naše samotná pěší výprava začala naším příjezdem do Terchové (7:11), do které jsme se dostali za pomoci autobusu ze Žiliny (v 6:10), v níž jsme strávili noc v ubytovně. Nemeškali jsme ani minutu a volným krokem jsme se v jedenáctičlenné skupině vydali směr

em vzhůru. Za podpůrných zvuků přírody, mezi které počítám zvonění ovčích zvonečků, zurčení potoka, poletování hmyzu a šum listů, jsme stoupali metr po metru kamenitým a vlhkým prostředím Jánošíkových děr. Ku pomoci zde zpočátku byly žebříky a řetězy, které časem zmizely, a ocitli jsme se v malém sedle mezi Malým a Velkým Rozsutcem. Nejdříve jsme pokořili Malý Rozsutec (1344 m.n.m) a následně jsme byli i my pokořeni, avšak žízní a hladem.

Obnovili jsme pochod v poledne, kdy se k malebným zvukům zdejší přírody přidal zvuk již ne tak vzdálených hromů. Přes mnohé prosby, doufání a přání, se rozpršelo tak kilometr před nejvyšším bodem toho dne. I když nám počasí hodilo rukavici, nezalekli jsme se a dostali jsme se na vrchol Velkého Rozsutce (1610 m.n.m) okolo druhé hodiny odpolední zpocení v pláštěnkách.

Neohřáli jsme se na vrcholu dlouho a to nejen z důvodů, že silně foukalo, mrholilo a bylo zataženo, ale že jsme byli pozadu oproti časovému plánu. Rychle jsme zahájili sestup z místy bahnité horské stezky, místy holého kusu mokré skály a i když jsme sestoupili opět se ztrátou oproti plánu, byl jsem neskonale spokojen už jenom s tím, že se dolů dostali všichni ve zdraví…

Čas jsme se pokusili nahnat podejitím Stohu (1607 m.n.m) traverzem na jeho úbočí a uhnuli jsme tedy z hlavní horské cesty do zalesněného svahu... ziskem nám bylo jen bahno na nohách a botách, u někoho i na obličeji.

Okolo sedmnácté hodiny jsme vyrazili k Poludňovému grúňu. Všichni cítili, že od

momentu, kdy vstali (5:30), uplynula notná chvíle. Všichni jsme byli v dobré náladě, před námi byli už jen tři vrcholky, po kterých už nás cesta vedla jen dolů směrem k postelím, jídlu a nápojům osvěživého charakteru. Někteří z nás zajásali ve skrytu duše, někteří nahlas, když jsme vyšlapali na Poludňový grúň. A i když některým již začala docházet voda, překonali jsme následně severní i jižní vrchol Sten. Musel na nás být vtipný pohled.. jedenáct mátožně se ploužících siluet na hřebenech Malé Fatry při západu slunce.

Poslední nečekanou překážkou se ukázal být bažinatý plácek před chatou, někdo ho obešel, někdo ho neřešil a prošel skrz. To vše se mi promítlo ještě ten večer před spaním a tetelil jsem se blahem z nádherného zážitku, ale to jsem se nepodíval ten večer nad chatu, nad níž se tyčil Veľký Kriváň, nejvyšší bod celé výpravy, plánovaný na nadcházející den…

Pátek jsme začali ležérně oproti předchozímu dni, vstávalo se na vlastní uvážení tak, aby byli všichni členové naší výpravy připraveni vyrazit chvilku po deváté. Od rána bylo jasno a teplo a při výstupu na Veľký Kriváň (1709 m.n.m) jsme se, pravda, krapet zapotili. Do oparu zahalená hora se nad námi domýšlivě tyčila, ale ještě ani ne kousek před jedenáctou hodinou jsem šlapal bos, dle Tiborova zvyku, na samotný vrchol.

Zde jsme pobyli nějakou tu chvíli pitím čaje, focením, klábosením a různými dalšími radovánkami. Občerstveni a v dobré náladě jsme začali sestup do sedla, po předchozí zkušenosti s Rozsutcem jsme nebyli tak čilí, ale dobré počasí nám dovolovalo držet si poměrně dobré tempo. Cestu jsme si zpestřovali např. zdejšími borůvkami, kterých byla hojnost. V klidu jsme došli až na Malý Kriváň (1671 m.n.m) a pozorovali jsme na obloze nad námi se prohánějící kluzáky. Obnovili jsme pochod až ve chvíli, kdy jsme zaslechli hromy, a pomalu, ale jistě jsme zdolali jak Priehyb (1462 m.n.m), tak i Stratenec (1513 m.nm.). Radost z nádherných výhledů nám kazili jen mravenci a vosy, kterých bylo všude plno. Těsně před Bielymi Skalami se naše skupinka rozdělila na vyznavače červené stezky a žluté stezky. Já osobně jsem vyrazil na červeně značenou stezku a užil jsem si náramné lezení po skalách a kamenech, neboť jako správní woodcrafteři jsme si nenechali ujít jedinou zkratku, která by nás mohla oddálit od cíle, ale přiblížit vrcholu hory. V euforii jsme došli na Suchý (1468 m.n.m), ale namáhavý sestup a následné pozorování odpočív

ajících „žlutých“, jak si sedí pod kopcem, nám úsměv z tv

áří vyhnal. Když jsme dohnali naši druhou polovičku, dohnaly nás také zvuky hromů a bouřky. Následoval sice kvapný sestup k Chatě pod Suchým, ale bouřka nás totálně minula a řádila na vzdálených kopcích na jih od nás. V chatě nás čekal opět odpočinek, jídlo, teplá voda a večerní potlach, zakončený večerní písní.

Poslední den našeho putování po Malé Fatře jsme vstávali okolo půl sedmé, svěží, odpočatí a rozhodně nepřipravení na loučení se s tak krásným místem tak dlouhým sestupem. Ráno bylo vlhko, a tak bylo na místě si dávat pozor na lehce rozblácenou cestu, na které by v určitých místech mohl zůstat otisk boty i s botou. Asi hned po půlkilometru cesty od chaty začala naše závěrečná etapa, sestup ke Starému Hradu a následně do údolí Váhu.

Ke Starému hradu to byla dlouhá a namáhavá cesta, já osobně jsem pociťoval únavu a nedostatek energie. Při stále častějších odpočinkových pauzách nám sílu dodávala útěcha, kterou nám skýtal pohled na turisty, poutníky a pocestné, kteří ten kopec museli jít nahoru… Starý hrad byl kdysi určen k výběru mýta na řece, která byla poměrně živou trasou říčního obchodu, avšak i cesty, která se nacházela na protějším břehu. Hrad byl vystavěn v 13.století v gotickém slohu. Po menší prohlídce hradu jsme okolo jedenácti hodin

dopolední vyrazili zpět na cestu a zanedlouho jsme už byli dole u řeky. Někdo se odhodlal a šel se vykoupat do Váhu, jiní pokračovali dále směrem na nádraží ve Strečnu, odkud jsme měli započít náš návrat do ČR. Ve Strečně jsme si pak dali naší poslední kofolu a pivo a pomalu se naše skupinka začala zmenšovat, někdo se oddělil už ve Strečně, jiní v Žilině… až jsem osaměle otáčel klíčem v zámku, vstupoval do vyhřátého přízemního bytu v Praze (347 m.n.m.).

Marek Havrlík - Nechodí

fotografie:

Chrudoš Vorlíček - Top

Hanka Hladíková

Komentáře, diskuze

Doposud nebyl zaznamenán žádný komentář.

Příspěvky vyjadřují názory čtenářů. Správce těchto stránek nemůže ovlivnit jejich obsah a nenese za něj zodpovědnost. Vyhrazuje si však právo je odstranit.
Nepřijatelné jsou zejména urážky, vulgarismy, rasismus, neplacená reklama a příspěvky nesouvisející s příslušným tématem.
Pokud s něčím nesouhlasíte, uveďte důvod a přidejte argumenty. Jinak je váš názor k ničemu a nemá tu co dělat.