Když si proberu celý ten prodloužený týden, kdy na počátku se někteří z příchozích ani neobtěžovali pořádně si sbalit batoh, byli celí vystrašení a plni očekávání, opět si uvědomím, jaké množství energie a potenciálu se skrývá v šestnáctiletém člověku.
Už po dvou dnech, kdy byli odkázáni na sebe, kdy v neznámém prostředí mimo civilizaci v cizím státě zkoušeli a prokazovali své dovednosti, byl vidět na jejich sluncem a větrem ošlehaných tvářích prožitek, který během života ještě mnohokrát využijí.
Když si vzpomenu, jak jsme je vyvedli z omylu z pocitu sucha v postavěných přístřeších, jak byli nesmělí a nervózní při prvních schůzkách..
Každý další den pak rostli jako po exponenciále. Obrovským tempem hltali každý nápad, který byli v ten moment schopni použít a vylepšit. Stále víc a víc si všímali svých i cizích chyb, pozorovali a účastnili se činností spojených s dětmi a to z pohledů vedoucích i dětí a přitom vše objektivně hodnotili, čímž zdařile odebírali lektorům práci.
Měl jsem z celé skupiny tak výborný pocit, že jsem se při závěrečném sněmu a vyhlašování výsledků ani já neubránil dojetí a mírnému výpadku hlasu.
"Snažili jsme se, abyste se snažili.."
zněla jedna ze závěrečných vět.
Všichni Čotokváci - hledači studny - nabrali tolik inspirace pro práci s dětmi, že odjížděli s dobrým pocitem a správným nasazením pro vedení rodu. Milí náčelníci kmenů, neberme jim tuto ohromnou energii a dejme jim prostor pro její usměrnění správným směrem.