Koncem sedmdesátých let, kdy jsem se setkal poprvé s fenoménem Prázdninové školy Lipnice, mi bylo šestnáct. Vedoucí oddílu, do kterého jsem tehdy chodil se vrátil z nějakého kurzu pořádaného PŠL a přivezl spoustu nových super her. Samozřejmě, že to s námi všemi v tomto postpubertálním věku řádně zahýbalo. Od té doby byla moje touha se na slavnou „Lipnici“ podívat živena články v tehdejším Mladém světě či Metodických listech SSM (zde poprvé vycházel na pokračování „Zlatý fond her“), či povídáním mých šťastnějších kamarádů, co měli tu čest. V mém případě k tomu nakonec ale nedošlo a s časem toto přání poněkud vyvanulo. Až teď, po čtyřicítce, když jsem začal studovat obor rekreologie na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci (mimochodem školu vřele doporučuju všem náčelníkům a lidem, kteří se chtějí pedagogikou zážitku vážně dále zabývat) jsem se k tomu dostal. Splnil se mi dávný klukovský sen a opravdu to stálo za to. Navíc jsem si to s odstupem času vychutnal i jinak – viděl jsem, že zážitek a dramaturgie nejsou žádná nedostupná kouzla.
V poslední době se i uvnitř Ligy lesní moudrosti zvedla vlnka zájmu (není to zatím žádný uragán) o zážitkovou pedagogiku nebo také o zážitkové akce. To není úplně to samé a i z dalších různých náznaků jsem poznal, že (a to nejen v Lize) je fenomén zážitkovosti z pohledu zvenčí poněkud přeceňován nebo nedoceňován často i nepochopen (podobně jako tomu bývá při pohledu zvenčí na woodcraft se vzorem indiána a problémem indianismu vůbec). V žádném případě se nejedná o vršení zážitků jeden na druhý za každou cenu nebo přinášení zážitků čím dál víc „adrenalinovějších“. Zážitková pedagogika je (podobně jako woodcrafterská výchova) jen určitou metodou, která využívá jiné prostředky k dosažení cílů výchovy než „klasické vzdělávání“ na školách. (Mimochodem obecným cílem výchovy je soustavná pomoc při celoživotním rozvoji člověka a to jak po stránce tělesné, tak i po stránce duševní, rozumové i duchovní…nepřipomíná vám to něco?)
Měl jsem to štěstí studovat zážitkovou pedagogiku u lidí nad míru povolaných - většina pedagogů Katedry rekreologie FTK jsou členy instruktorského sboru Prázdninové školy Lipnice. A také jsem zažil několik takových „zážitkových akcí“ i mimo v rámec výuky a mohl jsem si tak neustále srovnávat to, co nás „učili ve škole“ s tím, jak to vypadá potom v praxi a samozřejmě i tím, jak to děláme v Lize. A tak se teď pokusím shrnout, co mají woodcrafterská výchova a pedagogika zážitku společného a v čem se liší. Odrazím se od toho, co napsal o vztahu woodcraftu a zážitkové pedagogice Libor Pecha – Norek Samotář ve své knize Woodcraft – lesní moudrost a lesní bratrstvo:
„Woodcrafterská výchova probíhá ve specifické oblasti, které se také říká volnočasová, případně nověji a výstižněji pedagogika zážitku. Tím je položen důraz na určité charakteristické výchovné prostředky, jež jsou zvlášť účinné. Mládež je doma i neškole vystavena působení, jemuž říkáme mentorování a moralizování…, zcela se bez toho neobejdeme ani v přírodě, ale snažme se to omezit co nejvíc s vědomím, že toho mají naši svěřenci až nad hlavu odjinud. Stejné je to s vyhrožováním tresty za mřížemi či v pekle, s tresty vůbec. V pedagogice zážitku podle našeho pojetí ustupuje postava vychovatele jako mentora a kazatele do pozadí, zato vyvstává jako organizátor společného programu. Hlavním výchovným prostředkem pak nejsou řeči, nýbrž plánovitá, ale často i improvizovaná přitažlivá a náročná činnost s aktivní účastí všech. Ta pak formuje každého účastníka tou měrou, jakou je v ní angažován a do ní vtažen. Právě woodcrafterský program skýtá pro takto pojaté výchovné působení bohatou náplň. Silné zážitky, při nichž se o výchově moc nemluví, ale o to intenzivněji výchovně působí.“
Svým způsobem má pravdu, ale přináší to jistá ale:
Zážitková pedagogika je poměrně mladá metoda, která si u nás dosud hledá své místo v systému pedagogických disciplín. Jejím hlavním pilířem je zkušenost založená na autentickém prožitku. Nelze neprožívat, ale ne vždy dokážeme z prožitého vytvořit onu zkušenost. Zkušenostní učení patří k nejstarším na světě. Jistě znáte tuto metodu založenou na principu pokusu a omylu. To nejdůležitější na ní je zapamatovat si správný postup. Vědět, co vedlo k cíli a co ne. Stejně tak zážitková pedagogika pracuje s prožitkem mnohem více než je tomu u woodcraftu. Podle tzv. Kolbova cyklu učení je samotné prožívání (prožitek) jen malou částí výsledku. Nutně musí ještě následovat 2. ohlédnutí (co se dělo, co jsem prožíval) 3. hodnocení (jak jsem si vedl, co jsem cítil) a hlavně 4. plán změn (co udělám příště jinak). Jen takto komplexně pojatý zážitek může vést k jisté zkušenosti.
Podle Ivoše Jiráska (2004, 6) je pedagogika spíše věda o teoretických východiscích výchovy. Nás bude více zajímat praktické působení, proto by možná bylo vhodnější v případě woodcraftu hovořit o výchově zážitkem. V čem k sobě máme blízko, v čem se naopak lišíme? Woodcraft i výchova zážitkem se opírají o dva další pojmy a to výchova ve volném čase (pedagogika volného času) a výchova v přírodě.
Už sám E.T.Seton psal, že woodcraft se nezajímá o to, co dělá prodavač bot ve své pracovní době, ale zajímá se o to, co dělá o sobotách a nedělích… A přírodní prostředí je pro naše hnutí zásadní. Umíte si představit, že byste praktikovali woodcraft a nejezdili přitom tábořit? Hlavně proto navrhujeme do nového kmenového zřízení woodcraftu pobyt v přírodě a táboření za jeden z pilířů woodcrafteské výchovy.
Všichni pravděpodobně víme (anebo alespoň tušíme, pokud to neumíme správně pojmenovat) v čem tkví woodcrafterská výchovná metoda (všechno to táboření, vyrábění, orlí pera, šerpy, kmeny, sněmy, ohnivectví a služba ostatním…). Zkusím teď ve zkratce napsat čím, se od ní ta zážitková liší.
Nejvýznamnější organizací na poli zážitkové pedagogiky je bezesporu Outward Bound (je největší na světě a má za sebou již více než šedesátiletou tradici). První školu Outward Bound založili v roce 1941 společně Kurt Hahn a Lawrence Holt. Jejich východiskem byly dvě prosté myšlenky:
K charakteristickým znakům jejich metody pak patří situace, jimž se účastníci nemohou vyhnout a musí se spoléhat na své tělesné i duševní síly, kreativní a sociální schopnosti a týmovou spolupráci. Často musí převzít odpovědnost za celou skupinu. V této souvislosti se často mluví o tzv. vykročení z komfortní zóny, tedy z toho stavu, ve kterém se cítí člověk dobře, bezpečně a ničím neohrožován. Novou situaci se musí snažit nějakým způsobem řešit, protože každý se podvědomě snaží do tohoto stavu vrátit. Tím se samozřejmě něco nového naučí a pokud se mu situaci podaří zvládnout, tak si může svou komfortní zónu rozšířit. Někteří (zlí) jazykové tvrdí, že člověk je schopen se učit jen mimo svou komfortní zónu.
Jak to vypadá s komfortní zónou z pohledu woodcraftu? Řekl bych, že ji woodcrafteři mají docela širokou v oblasti pobytu v přírodě (máme rádi to, co by jiné lidi možná „zabilo“), ale komfortní zóna obsahuje i jiné oblasti a je vysloveně individuální záležitostí. Pro někoho může být vykročením z komfortní zóny horolezecký výstup, pro jiného veřejné vystupování nebo žádost o zvýšení platu. Na zážitkových akcích dostanete možnost překračovat svou komfortní zónu v co nejširším spektru oblastí. Zatímco Outward Bound využívá pobyt v přírodě jako vykročení z komfortní zóny, nám se táboření mnohým už stalo komfortní zónou.
Českým zástupcem v Outward Bound je od roku 1991 již zmiňovaná Prázdninová škola Lipnice. Kořeny organizace sahají do poloviny 70. let minulého století a možná ještě dál – až někam k prvním tábornickým školám. Jejím zásadním přínosem i na mezinárodní úrovni byly neobvyklé kreativní programy, nejrůznější formy her (v Outward Bound se více pracovalo s reálnými situacemi) ale hlavně promyšlenou dramaturgií.
Dramaturgie je „…metoda promyšlené skladby programů s cílem maximalizovat komplexní efekt kurzu…“ (Svatoš & Lebeda, 2004). Jinými slovy jde o to, jak jednotlivé body programu poskládat za sebou tak, aby se jejich účinek vzájemně podporoval a naopak netloukl. Tato problematika by si zasluhovala samostatný článek. Zájemci k ní najdou více v Prázdninách se šlehačkou – Malá instruktorská čítanka (P.Hora& kol., 1984) nebo v Instruktorském slabikáři (O.Holec & kol., 1994).
Hlavním rozdílem je však podle mne práce s časem. PŠL případně další „zážitkové“ vzdělávací agentury (kterých je čím dál víc) pracují s omezeným časovým fondem. Připravují pro své klienty jednorázové kurzy od tří až po čtrnáctidenní (výjimkou bývají kurzy třítýdenní). Proto usilují o tzv. intenzivní rekreační režim (P.Hora, 1984, 7). My na to máme zkrátka víc času. Využíváme metodu častého opakování, kterou bych nazval „kapkou vody, která skálu proráží“. Někdy to ale vede k rozmělnění času. Občas jsem to pozoroval třeba na Ligových sněmech na Malém Waldenu. Čas se pomalu vleče a potom, buď nestihneme všechno, co jsme chtěli, a nebo začínáme sněmovat s menším či větším zpoždění. Všichni si už na to zvykli a více méně s tím počítají a navíc je přece tak „…příjemné takto trávit čas…“ (Kopající pták, Tanec s vlky). Z pohledu T.H.Eriksena (2005) to ale může být i přednost. Podle něj se člověk může učit jen v tzv. pomalém čase. Každému, kdo by chtěl vědět něco víc o rozdílu mezi pomalým a rychlým časem doporučuji jeho knihu Tyranie okamžiku.
Co mně chybí v Lize je taky nějaká taková „woodcrafterská čítanka či slabikář“. Aneb jak nachystat akci, aby byla woodcrafterská. Škola mi umožnila se na spoustu věcí podívat z mnoha jiných úhlů. Přemýšleli jste někdy o tom, že woodcraft je (alespoň z části) outdoor? Co jiného si lze představit pod pojmem „Výchova člověka pod modrou oblohou“? A taky mě nutí si klást otázky: Kolik lidí dnes zná pojem outdoor a kolik ví, co je woodcraft? Jak to, že každý, kdo si něco z woodcraftu vzal, byl tak úspěšný a woodcraft živoří na okraji zájmu? A jaké je naše místo mezi těmi všemi pedagogikami, výchovami, outdoory a Outward Boundy? A máme mezi nimi ještě vůbec šanci někoho oslovit? A jak bychom to měli udělat, abychom byli úspěšní?
Metody zážitkové pedagogiky jsou samozřejmě lákavé a lze je použít pro všechny věkové skupiny. Největší uplatnění by v Lize našly asi na akcích pro věkovou kategorii dospívajících. Možná by jich potom zůstalo v Lize víc. Kdo ví? Vyžaduje to ovšem lidi, kteří s vedením podobných akcí mají osobní zkušenost. Umím si představit, že by takový tým lidí – instruktorů dokázal tuto metodu navíc obohatit i o prvky ryze woodcrafterské. Já jen doufám, že se takoví v Lize najdou a tak se máme jistě nač těšit.