5. RODNÁ JMÉNA

„Osobní jména původně vznikala ze jmen obecných, a to tehdy, když se objevila potřeba jedince pojmenovat, individualizovat, zvláštním označením jej odlišit od ostatních. Antroponymum mělo jedince výstižně popsat, charakterizovat jeho zařazení do společenského života, do přírody, vystihnout jeho domnělé nebo chtěné vlastnosti tělesné či duševní, a to buď přímo, nebo přirovnáním (k zvířatům a přírodním jevům), popsat jeho vztah k lidem, k přírodě, k bohům či bohu, k veškerému okolnímu světu. Tyto původní pojmenovací podněty zakotvené v apelativních základech antroponym jsou dnes již povětšině zastřené.“ 8

Označení pojmu rodné jméno není v českém jazykovém prostředí dosud ustáleno. Úřední termín je jméno. Tento termín je ale jednoznačný pouze ve spojení s příjmením. V ostatních případech se jedná o synonymum ke slovu název, pojmenování. V křesťanském prostředí se užívalo termínu křestní jméno, protože jej jedinec obdržel při křestním obřadu. V pozdějších dobách se zavádí pojem rodné jméno. Příruční slovník jazyka českého ale pokládá termín rodné jméno za synonymum ke slovu příjmení.

Rodné jméno bylo zapisováno do církevních matrik, od roku 1950 se zapisuje do matrik civilních. Volba rodného jména je závislá především na individuálním přání obou rodičů, ale mohou zde figurovat i další okolnosti. Mezi nejčastější patří faktory sociologické: zvyklosti místní a rodinné, společenský vývoj a módní obliba.

V dnešní době tvoří rodné jméno neboli křestní jméno spolu s příjmením dva základní funkční členy české antroponymické soustavy. Křestní jméno je vždy nedědičné, každý jedinec je dostává ihned po narození a spolu s příjmením vytváří dvoučlenné oficiální jméno, které slouží jako prostředek právní a sociální legalizace osobnosti. Každé vlastní jméno má tři základní funkce, jimiž pojmenovává v dané společnosti konkrétního jedince a odlišuje jej od osob pojmenovaných jinými vlastními jmény. Jedná se o tyto funkce: nominalizační (pojmenovací), identifikační a individualizační. Protože se rodných jmen užívá nejvíce v okruhu rodinném a přátelském, tvoří velké množství hypokoristických obměn s funkcí expresivní.

5.1. Tabulka nashromážděných rodných jmen

Výzkumem bylo celkem získáno 19 rodných jmen ženských a 15 rodných jmen mužských. Následující tabulka zobrazuje výsledek dotazníkového výzkumu, jednotlivá jména jsou řazena podle frekvence výskytu, v případě shody je přihlédnuto k abecednímu pořadí.

	Ženská jména	Počet výskytů	Mužská jména	Počet výskytů
1.	Jana	3	Jan	5
2.	Eliška	2	Tomáš	4
3.	Lucie	2	Jakub	3
4.	Tereza	2	Jiří	3
5.	Zuzana	2	Ondřej	3
6.	Alena	1	Vojtěch	3
7.	Alexandra	1	Lukáš	2
8.	Andrea	1	Petr	2
9.	Aneta	1	David	1
10.	Anna	1	Karel	1
11.	Barbora	1	Martin	1
12.	Eva	1	Matyáš	1
13.	Lenka	1	Sebastian	1
14.	Magdaléna	1	Stanislav	1
15.	Marcela	1	Václav	1
16.	Markéta	1
17.	Pavla	1
18.	Radka	1
19.	Veronika	1

Z uvedené tabulky jasně vyplývá, že počet jmen je rovnoměrně rozložen. Žádná jména nijak výrazně nepřevažují. Na předních pozicích se vyskytují jména trvale oblíbená 9 (Jan, Jiří, Jakub, Tomáš, Jana).

5.2. Původ rodných jmen: 10

V současné době se v České republice užívají jména nejrůznějšího původu. Jedná se o jména slovanského původu, která jsou velice starobylá a pocházejí většinou z období praslovanského. Do dnešních dnů se uchovala jména složená, popřípadě jejich formálně hypokoristické obměny (Radoslav – Radek).

Druhou velkou skupinu tvoří antroponyma neslovanského původu, která začala na naše území pronikat už v nejstarším období češtiny, a to prostřednictvím mezinárodních vztahů, vlivem politiky, válek, zásahem cizích kulturních vlivů. Cizí jména byla postupně hláskově i tvarově přizpůsobena české antroponymické soustavě a mnohá z nich plně zdomácněla.

5.2.1. Hebrejská jména:

Aneta (původem francouzská zdrobnělina ze jména Anna), Anna, David, Eliška (česká varianta původního hebrejského jména Alžběta), Eva, Jakub, Jan, Jana, Magdaléna, Matyáš, Zuzana.

5.2.2. Řecká jména:

Alexandra, Andrea, Barbora, Jiří, Ondřej, Petr, Sebastian, Tereza, Veronika.

5.2.3. Latinská jména:

Lucie, Lukáš, Marcela, Martin, Pavla.

5.2.4. Slovanská jména:

Radka (původem osamostatnělá domácká podoba slovanských jmen se základem Rad-, ženská podoba ke jménu Radek), Stanislav, Václav, Vojtěch.

5.2.5. Germánská jména:

Karel.

5.2.6. Orientální jména:

Markéta (základ jména je pravděpodobně íránský).

5.2.7. Aramejská jména:

Tomáš.

5.2.8. Z hlediska původu nejednoznačná jména:

Mezi získanými antroponymy se objevila i jména, u nichž nelze jednoznačně určit původ. Nejednoznačnost zařaditelnosti se objevila u těchto jmen: Alena (původ i význam jsou nejasné, považuje se za zkráceninu původního latinského jména Magdalena nebo za odvozeninu řeckého jména Helena), Lenka (jedná se o zkráceninu vzniklou z řeckého Helena nebo hebrejského Magdalena).

V dnešní době jsou u nás preferována především jména původu hebrejského, řeckého, latinského. Jak výzkum potvrdil, dlouhodobé obecné tendence dávat dětem jména původu slovanského a germánského značně klesají. Některá jména si však svoji oblibu stále uchovávají (např. Vojtěch, který se ve výzkumu objevil 3x).

5.3. Spokojenost/nespokojenost s rodným jménem

Část dotazníku byla věnovaná spokojenosti s vlastním jménem. Respondenti měli zodpovědět otázku, zda se jim líbí jejich rodné jméno a jestli by chtěli raději jméno jiné. V případě nespokojenosti měli uvést i důvod.

Výzkumem bylo zjištěno, že většina dotazovaných je se svým křestním jménem spokojena, zvláště chlapci. Pouze dva chlapci by chtěli jméno jiné: Karel, protože nemá v oblibě příliš známého zpěváka Karla Gotta a považuje toto jméno za zastaralé, a Matyáš, jelikož se mu nelíbí domácí podoba Mates.

Nespokojenost se jménem se více projevila u dívek, především u věkové skupiny nad 12 let. Eva je se svým jménem nespokojena, protože rodiče pojmenovali jejího bratra Adam. Je tak nucena poslouchat narážky na biblické postavy. Raději by používala antroponymum Katka, stejně jako její nejlepší kamarádka. Janě se nelíbí její křestní jméno, protože je příliš všední. Za vhodné považuje jméno Božetěcha, protože je velice ojedinělé.

Ostatní respondenti, kteří nejsou se svým rodným jménem spokojeni, uvádí jako důvod nelíbivosti vytváření přezdívek, které jsou motivované hypokoristickými podobami jejich rodných jmen. Ve všech případech se jednalo o hravé vyslovování, při kterém docházelo k propojování hypokoristik s apelativy (Lenice – palice, Janička – slepička, Zůza – múza). Všeobecně lze říci, že starší dívky věnují svým jménům více pozornosti než ostatní účastníci ankety.

5.4. Pojmenovací motivy při výběru křestního jména

Pojmenovací motivy při volbě rodného jména byly nejrůznější. Na otázku „Proč jsi dostal(a) takové jméno?“, odpověděla většina dotazovaných „nevím“ anebo otázku vynechali úplně. Jednalo se celkem o 22 chlapců (Jan 4x, Tomáš 3x, Jakub 2x, Jiří 2x, Lukáš 2x, Petr 2x, Karel, Martin, Ondřej, Sebastian, Stanislav, Václav, Vojtěch) a o 13 dívek (Jana 2x, Tereza 2x, Alena, Aneta, Barbora, Eliška, Lenka, Lucie, Radka, Veronika, Zuzana).

Nejvíce byla volba křestního jména ovlivněna jeho líbivostí, v celkem 11 případech se jméno líbilo rodičům, Jiří dostal své jméno, protože dědeček si přál mít vnuka se jménem po králi Jiřím z Poděbrad.

V mnoha případech bylo při rozhodování při volbě jména přihlédnuto k rodinné tradici. Jana dostala své jméno křížem (otec Jan – dcera Jana), Jiří dostal své jméno podle tradice prvorozeného syna po otci, Evě a Pavle byla přidělena jména podle jmen starších synů Adama a Pavla. Pro Zuzanu bylo zvoleno jméno, které si přinesla na svět.

U Alexandry a Andrey se projevil při volbě jména vliv dobové společenské obliby a neobvyklosti. Markétu pojmenovali rodiče podle dne, kdy se seznámili.

⁸ Knappová, M. Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha: Academia, 1989, s. 21.
⁹ Vycházím z výzkumu M. Knappové (1985).
¹⁰ Při zařazování vycházím z M. Knappové (1985).

předchozí kapitola | následující kapitola | Zpět na obsah