Jednotlivá čísla

• 1/2004
• 2/2004
• 3/2004
• 4/2004

vybraný článek

Číslo

3/2004

Obsah:

Vybrali jsme pro vás :

Poutní místo

Shodou okolností se mi v rukách potkaly dva příspěvky dvou blízkých lidí, ovšem z jednoho místa, konkrétně z jednoho poutního místa, a to bájné hory Řípu. Budiž vám tedy následující řádky inspirací k plnění činu 4B3 Poutní místa anebo jen k probuzení zájmu o tento pozoruhodný jev. Před- nedávnem se mi do rukou dostaly dvě knihy, které o poutních místech pojednávají, kde můžete najít další informace. Jak však vím z vlastní zkušenosti a jak vyplývá i z textu mých dvou přátel, na poutním místě běží i o něco jiného.

Jednoho dne jsme se já a moje přítelkyně rozhodli jít na nějaké to poutní místo. Takových poutních míst je v kotlině české opravdu hodně. Avšak většina jich je od Prahy tak daleko, že si člověk musí vypomoci nějakým tím dopravním prostřed- kem… Ne tak na horu Říp. Hora Říp – symbol, který zná téměř každé dítě, je od Prahy tak vzdálena, že se na ni dá dojít pěšky. Hezky po červené turistické značce – po cestě 50 kilometrů dlouhé. Červená značka je ovšem občas ve stylu „jdi si kudy chceš“).

I rozhodli jsme se na tuto posvátnou horu vydat. Jednak proto, že se na ni dá dojít z Prahy, a jednak i proto, že tato hora je prostě opředená minimálně legendou o praotci Čechovi. A pak prostě proto, jak vypadá. Vypadá totiž jako velký had, co snědl ještě většího slona, v místě, kde široko daleko není žádná hora, kopec a pomalu ani kopeček.

Je to hora z čediče. Ruší tedy televizní i jiné signály a s kompasem je na ní sever všude okolo vás.

Cestu, dlouhou padesát kilometrů, jsme ušli na minutu téměř přesně za dvanáct hodin. Šli jsme přes noc a musím říci, že to bylo naše štěstí – cesta to není nijak hezká. Krásu jí dodalo až kouzlo noci. Nemusím asi zevrubně popisovat, jak jsme ráno na Řípu vypadali… Nemohli jsme chodit, bolela nás záda a cítili jsme se na osmdesát. A tak jsme před rotundou sv. Jiří leželi na zemi, hekali a smáli se tomu, jak se nemůžeme hnout. Rotunda byla zavřená. Na vyhlídce jsme se cestou k rotundě nezastavili, poněvadž jsme chtěli ujít těch padesát kilometrů právě do dvanácti hodin (a splnit si tak čin 1B3 ujdi 50 km za dvanáct hodin).

Měli jsme si užívat daného místa. Rozjímat a vnímat hloubku toho místa. Místo toho jsme několik prvních minut vnímali matičku zemi, některé své svaly a klouby a sílu slunce, pro- tože nám byla zima.

Po nějaké době jsme přece jen nabyli trochu sil a prohlédli si dané místo i s rotundou. Musím říct, že mi ne- přišel vrcholek nějak úchvatný. A vyhlídka na okolní industriální komínovou slávu lidstva se zanedbatelným množstvím stromů a obrovskou plochou polí byla též velmi „úchvatná“. Snad jen naše únava společně s nutností rozhýbat bolavé nohy nám tolik nedovolila vnímat tu „krásu“ okolo.

Toto všechno mě vedlo k několika otázkám. Proč se toto místo stalo poutním? Proč lidé putují na různá „posvátná“ místa? Co jim taková pouť přináší? A nakonec: může pouť na nějaké posvátné místo v dnešní době nějak člověka obohatit?

Proč se toto místo stalo poutním, když dneska na mě jeho vrchol působí spíš nevábně než magicky?

Myslím si, že faktorů bude hned ně- kolik. Jednak dříve nebyla okolní krajina tolik postižená „člověkem“. Jednak magnetismus čediče – způsobujíc „anomálie“ – může mít jistě vliv na úsudek či pocit některých lidí (zvláště, když mají v ruce kompas a nenarodili se v současném ani minulém století). Ono, zkusme si představit, jak se asi cítí takový člověk, který dostane do ruky stroj, jehož ručka ukazuje vždy na sever, o magnetismu neví nic a v jeho době je u každé lepší mapy napsáno hic sunt leones, a ač kompas všude ukazuje jedním směrem, tak zrovna na této hoře se točí a točí a točí… Jak byste se cítili vy? Já osobně bych z toho moc dobrý pocit neměl.

Co je však na Řípu opravdu přitahující, je jeho podoba a poloha. Považte sami: široko daleko plocha rovná jako „nikde jinde“ a uprostřed této plochy je hora ve tvaru Gaussovy křivky – tedy rovnoměrná. Nedá se přehlédnout. Lidé, věřící v boha, se vždy obraceli k nebesům. A chtěli-li být bohu blíž, šli na vrcholky hor…

Víc než pohled z hory je přitažlivější pohled na horu. V tom cítím její jedinečnost. Neb kolik hor vypadá lépe zdola než zhora?

Proč lidé putují na různá „poutní“ místa? Ať jsme kdekoli, jsme vlastně stále na nějakém místě. Jenže to místo na nás nějak působí. Jak se cítíte v kostele? A jak na úřadě? Roz- hodně jinak, že ano?

A tak máme místa, která na nás působí neutrálně, odpudivě nebo naopak velmi příjemně. Myslím si, že v tom tkví tajemství onoho putování. Míst, která působí tajemně či z nich cítíme nějaké „kouzlo“ prostě není tolik a jsou svým způsobem vzácná. A tím, že nejsou na každém kroku, musíme za nimi putovat. Mnohdy i dost daleko. A vlastně tady není rozdíl mezi turistou jedoucím do Disneylandu a člověkem putujícím na poutní místo. Oba jedou na „vzácné“ místo, že? Rozdíl je jen v poslání či řekněme účelu cesty.

Co přináší lidem pouť na poutní místo? Může taková pouť něco přinést dnešním lidem?

Abych řekl pravdu, nevím. Kdybych přijel autem k hoře Říp, pěšky vyšlapal těch pár metrů do kopce a pak se „pokochal“ pohledem na místní krajinu, kamenný barák z roku raz dva a místní hostinec, pak bych necítil nic. Snad jen možná zklamáni nebo to, že si mohu zapsat další čárku do svého seznamu „byl jsem tam“. Možná, že kdybych byl křesťan, tak by mně mohla mnoho přinést bohoslužba v rotundě.

Pro mne byla velmi přínosná cesta na tuto horu. Ono „utrpení“, které jsem musel zaplatit, abych se na ni dostal. Dala mi možnost uvědomit si mnoho věcí ve svém životě. Dala mi možnost poznat opět o něco víc človíčka, který šel se mnou. Mohl jsem opět vyzkoušet, kolik fyzických i psychických sil mám v sobě a tak i poznat nejen sám sebe. Byla to cesta odříkání a vůle. Poznání ale nepřichází samo. Musí se za něj něčím zaplatit a málokdy to je penězi.

A tak cítím, že to, co poutní místo může přinést lidem, je pouť samotná. Síla a magie místa je už jakousi třešničkou na dortu. Alespoň, co se hory Říp týče. Ale možná, že existuje (poutní) místo, které člověka oslní, i když k němu prakticky přijede autem. Znáte takové?