Ministerstvo zahraničních věcí
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Operační program výzkum, vývoj a vzdělávání www.stoupaninahoru.cz www.woodcraft.cz Kmenové zřízení STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR ČRDM - Česká rada dětí a mládeže ATOM - Asociace turistických oddílů mládeže ČR
Hlavní stránka » Publikace LLM » Časopis LLM » Ročníky 2000-09 » Ročník 2001
Jednotlivá čísla
Číslo
 obálka 4/2001

PDF (5.24MB)

4/2001

Obsah:

Z naší Totemové desky - Filipova Huť, rouzloučení s J.Chmelařem - Rysem
Z naší Totemové desky (2) - co se vše stalo v LLM
Z naší Totemové desky (3) - 3.Mezinárodní setkání woodcrafterů; Stezkami lesní moudrosti
Nosí šerpu poct - Mahykan-Milouš Stárek
Táboříme na sněhu - jak bivakovat v zimě
Volání dálek - Leoš Šimánek: V zajetí polární zimy
Každý tam jednou nemusí - české středohoří
Arapažština II. - mluvnice: slovesa
Stránky přírody - kalendář přírody, moták pochop
Hau Kóla - dveře do týpí
Longhouse - přístřech postavený z několika týpí
Svět hlasů - Xöömii aneb výlet do Mongolska
Lucerna - jak si vyrbit lucernu
Woodcraft ve světě - II. sraz polských woodcrafterů
Zážitky z cest - Co zbyde ze Seton village?
Zážitky z cest (2) - kovárna ve Finsku
Poezie - odpovědi lidí na otázku, co je to štěstí
Pro chytré hlavičky - hádanky a rébusy pro malé i velké
Družina Lenochodů - kreslený komiks (Na horách)

Vybrali jsme pro vás :

KOVÁRNA a Dechovka

Tři země severní Evropy mi přirostly k srdci. Mnohokrát jsem přemýšlel proč a asi je to otázka, kterou si jako člověk pohlcen harmonií, budu klást ještě mnohokrát. Snad proto, že nic sugestivnějšího jsem nepoznal.

25. 9. 2001 jsme kolem jedenácté hodiny dorazili do Örnsköldsviku, města, ve kterém sídlí Fjällräven AB, jeden z nejuznávanějších výrobců vybavení do přírody. Než jsme všechno prošli, vyzkoušeli a nakoupili, nějaká ta hodinka uplynula. V tu chvíli bylo jasné, že heslo dne bude znít: „Willy, muž, který nosí košile od Horské lišky“.

Kolem druhé se náš Nissan Prairie opět řítil po švédských silnicích a navigátoři s napětím sledovali odbočky, ta správná byla na Berksjo. Po chvíli kličkování po místních silnicích jsme měli dorazit do dalšího cíle naší cesty, obce Gränsfors. Těsně před třetí jsme doopravdy zaparkovali před malou fabričkou Gränsfors Bruks AB Sweden. S jistou nervozitou jsme vstupovali do expedice, naštěstí měli do čtyř. To, co jsme po vstupu spatřili, by každému táborníkovi vyrazilo dech, tedy alespoň nám jo. Regály byly naplněny různými sekerami ze současné produkce. Jedná se přibližně o patnáct typů. Děvčata, která měla distribuci a prodej na starost, nás nechala přehrabovat se v bednách, abychom si mohli podle našich potřeb vybrat ty nejhezčí exempláře. Po zaplacení pěti seker a knihy o stavbě srubů nám byla nabídnuta prohlídka továrny. Než jsme stačili dojít do kovárny, tak nám Karin Pettersson prozradila, že příští rok uplyne sto let od založení firmy, že průměrný věk strojů a technického vybavení je osmdesát let a že podobnou výrobnu mají ještě ve vedlejší vesnici. Celkově v obou továrnách pracuje dvacet zaměstnanců s produkcí tři sta kusů za směnu.

V kovárně nás přivítala řízná pochodová hudba v podání švédské dechovky. Kovář Mikael Sundberg, který zrovna stál u bucharu, nás úsměvem a zvednutím obočím pozdravil jako staré známé. Po chvíli sledování jeho mistrovského díla jsme pochopili, proč ta hudba z rádia. Měla totiž stejný rytmus jako buchar, u kterého Mikael koval.

Naše prohlídka dále vedla do brusírny, kde se brousí ostří, kalírny, kde se sekera tepelně zušlechtí, černěním se povrchově upraví (mimo ostří). Před poslední zastávkou pak byla dílna, kde se vyráběla topůrka z hikorového dřeva a ochranná pouzdra na ostří.

Nakonec, stejně jako na začátku, jsme se ocitli v expedici, odkud se kompletní sekery posílají snad do celého světa.

Když hodiny odbíjely čtvrtou, nadešel čas se rozloučit a snad ještě stihnout prohlídku místního muzea seker. Jenom jsme si nebyli jisti, jestli mají otevřeno i po čtvrté hodině. A tak jsme se pro jistotu zeptali. Karin nám odpověděla, že mají otevřeno pořád. „Jak pořád ?“, zněl opět náš dotaz, jelikož jsme si mysleli, že jsme špatně pochopili odpověď. „No prostě pořád, mi nezavíráme ani přes noc“, zněla odpověď s úsměvem. Děvče, které pracovalo v expedici, nám z okna ukázalo na patrový domek, kde se muzeum nacházelo. Připomnělo nám, že půjdeme kolem palisády s terči určenými pro házecí sekery, na které jsme se také ptali. Ne náhodou tam jedna sekera byla zaseknuta a ne náhodou nás osazenstvo expedice sledovalo z okna. Měli ale s námi slitování, když viděli, že sekeru držíme jako krumpáč. Jedna z dívek k nám přiběhla a vzala sekeru raději do svých rukou. Pak nám vysvětlila, jaký je správný postoj při házení a jak se sekera má držet a aby svoji teorii demonstrovala, ladně šoupla sekeru z šesti metrů do středu devadesáticentimetrového terče. A tak jsme se naučili házet sekerou.

V přízemí muzea, kam jsme po půlhodině házení dorazili, se nacházela expozice asi dvou tisíc seker. Většinu z nich jste si mohli vzít do ruky a vyzkoušet. Pomocí dlabací sekerky bylo možné si vyrobit misku, špalků byla venku hromada a tři štípací sekery různých gramáží připraveny na štípání.

Je po osmé hodině a náš Nissan uhání po švédských silnicích na Soderhamn, jsme plni dojmů a už víme jaké sekery si koupíme příště. Nashledanou Gränsfore!

Miloslav Polášek – Poly