www.stoupaninahoru.cz www.woodcraft.cz Kmenové zřízení STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR ČRDM - Česká rada dětí a mládeže ATOM - Asociace turistických oddílů mládeže ČR
Hlavní stránka » Publikace LLM » Časopis LLM » Ročníky 1990-99 » Ročník 1999
Jednotlivá čísla
Obálka
 obálka 4/1999

4/1999

Obsah:

Hotino zamyšlení - ach ten jazyk český
Nosí šerpu poct - rozhovor s Hiawathou
Ze života kmene - konec milénia
Horolezení - horo, horo, vysoká si...
Pohádka - Proč jsou vrány černé
Orlí pera - co to znamená odborník
Abeceda trosečníka - vše o pile
Stránky přírody - borovice
Staré kultury - svět Olméků
Hau kóla - tkaní na prstech
O čaji - Japonské čajové umění
Výrobky z kůže - sedlářství
Přírodní národy - Koptové
Woodcraft v zahraničí - rozhovor Logana a Harryho Wykese
Táborové stavby - stavba indiánské Lodge
Volání dálek - Farley Mowat: Nedělejte poplach
Každý tam jednou nemusí - Tokaheovy zážitky z Maroka
Obřady - oheň, který nezná sirku; Indiánská hudba
Poezie - Alois Volkman
Recenze - tipy na zajímavou četbu nejen o vyučování
Pro chytré hlavičky - hádanky a rébusy pro malé i velké
Stopaři - kreslený komiks (Odjíždění tábořit)

Vybrali jsme pro vás :

Indiánská hudba

I dnes budeme hovořit s Janem Ullrichem, se kterým jsme se seznámili v minulém čísle, kdy nám vyprávěl o lakotštině. Tentokrát jsme mu položili pár otázek o úloze hudby v životě Indiánů.

Jak je vnímána úloha tradiční hudby mezi Lakoty dnes?

Bez tradičních posvátných písní nejsou myslitelné náboženské obřady, takže tam je jejich úloha jasná (souvisí to s tím, o čem jsme již mluvili). Pokud jde o světskou (zejména taneční) hudbu, je situace jiná. Ta se již do značné míry posunula do úrovně folklóru - to znamená, že není každodenní součástí života, ale provozuje se jen při určitých příležitostech, zejména tedy při tanečních slavnostech, tzv. pow-wow, u Lakhotů zvaných wačhípi (podobné je to s tradičním oděvem, který si Lakotové také oblékají jen na taneční slavnosti). Tato skutečnost se značně odráží také v textech písní, dříve (tj. v minulém století a v první polovině našeho) existovaly písně k nejrůznějším příležitostem - milostné, válečné, k různým výročím, písně veteránů, žertovné, smutné, vzpomínkové apod. V současné moderní tvorbě převládají z 90% písně čistě taneční a také jejich texty se týkají pouze tančení a tanečníků. Nejčastějšími slovy moderních písní jsou waehí - tančit, waehípi - tanec, waehí wieháša - tanečník apod. Také rytmus a dikce písní se zrychlily, protože jsou určeny pro modernější pojetí tanců.

Přesto je toto folklórní pojetí tradiční hudby a tanců jiné než třeba na našem venkově, kde se jim věnují převážně jen folklórní soubory. Rozdíl je v tom, že Indiáni se tradičních tanců účastní ve velké míře a také ve všech generacích. Byl jsem třeba na jednom waehípi, uspořádaném na počest studentů, kteří dokončili střední školu. Šlo vlastně o jakýsi maturitní večírek. Sjeli se na něj příbuzní ze všech lakotských rezervací, utábořili se kolem a čtyři dny se bez přestání tančilo, zpívalo a jedlo. Přitom tam byli samotní studenti, jejich rodiče, prarodiče, strýcové, tety, bratranci, sestřenice, nemluvňata. Všechny generace se bavily společně. To by bylo na maturitním večírku nebo podobné události u nás nemyslitelné.

Někdy v 50. letech hrozil tradiční hudbě a tanci úplný zánik, protože tehdejší mladá generace Indiánů o ně neměla zájem. Někdo tehdy přišel s nápadem, že nejlepší tanečníci a zpěváci dostanou ceny. Tak vznikla tzv. soutěžní waehípi. Kromě nich existují ještě „tradiční“ waehípi, na nichž se o ceny netančí. Mnoho starých tradicionalistů kritizuje soutěžení s tím, že je to bělošský prvek, který nepatří do lakotské kultury a že správný Lakota tančí pro radost z tance a ne kvůli ceně za vítězství. Pravda je, že soutěžní waehípi se stala pro mladé motivací a že tančení doznalo od šedesátých let velkou renesanci. Jenomže když jsem přišel na tradiční, tedy nesoutěžní waehípi, tančilo na něm jen několik málo nadšenců. Mnohá soutěžní waehípi jsou dnes tak velká, že se z nich stává masová a značně komerční záležitost, z níž se původní radost ze zpěvu a tance do jisté míry vytrácí. Znám také spoustu mladých Indiánů, kteří se živí tím, že celý rok pendlují mezi největšími soutěžními pow-wow v nejrůznějších městech USA a Kanady a snaží se vyhrát ceny, které jdou až do tisíců dolarů. Osobně si myslím, že soutěžení je na místě u zpěváků – ti stráví spoustu času nácvikem písní, mnohé z nich sami složí a vlastně jen díky nim mohou ostatní tančit. Tato snaha by měla být ohodnocena. Často jsem také viděl, že Indiáni během waehípi (nebo i při Tanci slunce) přicházeli ke kapelám a strkali jim pod bubny dolarové bankovky. To se mi líbilo.

Jaký názor máš Ty, případně Tví indiánští přátelé, na mícháni tradiční hudby s moderními styly (rap, rock a podobně)?

Celý vývoj hudby není o ničem jiném než o míchání tradičních (klasických) směrů s moderními, míchání domorodé hudby s „cizorodými“ prvky. Vždyť i rock vznikl vlivem rytmů afrických kmenů. Takže proti míchání hudebních stylů nic nemám. Na druhé straně musím říct, že jsem zatím slyšel jen velmi málo kvalitních moderních zpracování indiánské hudby. Částečně to bude i tím, že na rozdíl od daleko mnohotvárnější černošské hudby, je ta lakotská jakoby předem určena k tradičnímu pojetí. Osobně mám rád kvalitní rock a docela bych uvítal, kdyby se našla nějaká dobrá kapela, která by dokázala udělat solidní „lakotský bigbít“.

Jaký je Tvůj osobni vztah k indiánské hudbě (máte kapelu, jak vážně interpretaci indiánské hudby berete), do jaké míry je pro Vás důležitá přesná reprodukce původního projevu (hudba, jazyk)?

Můj osobní vztah je velmi pozitivní. Jednak indiánskou hudbu sbírám a také sbírám texty lakotských písní. Ale mnohem raději než poslech indiánských písní mám jejich zpívání. Myslím, že to není hudba určená pro reprodukovaný poslech, ale zejména pro intenzivní prožitek ze zpěvu a z tance. V Hayčá Thiyóšpaye samozřejmě máme kapelu, bohužel musím přiznat, že dříve jsme zpívali více než nyní – je to asi hodně otázka našeho časového vytížení. Ale chtěli bychom zpívání znovu oživit, protože máme v kmenu minimálně 11 solidních zpěváků a to už vydá za pěknou kapelu.

Při interpretaci se snažíme o co největší přesnost v melodii, rytmu a intonaci písně. Ne proto, že bychom byli takoví puntičkáři, ale proto, že každá píseň se postupem času může začít přizpůsobovat hudebnímu cítění či „ladění“ zpěváků. Postupně tedy dochází k posunům, protože naše rytmické a hlavně intonační cítění je jiné, než cítění Indiánů. Čím věrnější je první interpretace, tím menší je pozdější posun. Na druhé straně i vlastní tvůrčí přístup má své místo – Yesterday taky nikdo nezazpívá jako Beatles, ale jiný interpret může tu píseň obohatit něčím svým. U Lakotů jsem zpíval se dvěma nebo třemi kapelami, což mi hodně pomohlo se do toho ještě více dostat a občas se mi stávalo, že má osobní interpretace vzbudila pozitivní ohlas.

Většinu našeho repertoáru tvoří lakotské písně, takže s jazykem a porozuměním textu nemáme problémy. Zcela výjimečně zpíváme písně jiných kmenů, jejichž textům nerozumíme. Nesmí se ale jednat o písně obřadní. Kromě přejatých písní skládáme také nějaké vlastní (světské i obřadní) a ty jsou většinou v lakotštině.

Waštewin
Liga lesní moudrosti, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1; e-mail: ustredi(zavináč)woodcraft(tečka)cz
design and produce made by © Pavel Spálený - Yučikala Wičaša www.yucikala.net