Na ohnivecké setkání dorážím jako každý rok po tmě. Na obloze se třpytí hvězdy a já si to moc užívám, protože je po dlouhé době pořádně vidím. Už zdálky je vidět planoucí oheň poblíž rybníka. Bohužel jsme dorazili se zpožděním, takže jsme přišli o večerní program. Víme, že se na počest svátku Samain putovalo do říše zesnulých, a tak se k táboru blížíme jen velmi tiše, abychom náhodou nevyrušili zatoulané duše.

U ohně nás však čekají buřty a wypečená wičanhpí hra Kontakt. Ráno pokračujeme v duchu lidových svátků a Wičanhpi nás zahrne nejrůznějšími starodávnými zvyky při narození dítěte. Na to navazuje oodpoledne Zipík – úmrtí a pohřbívání – a já začínám mít dost hrůznou představu o tom, jak se žilo v dávných dobách. Zarazilo mě neskutečné množství pověr a zvyklostí, jejichž porušení vyústilo nejčastěji v předčasnou smrt.

Z přednáškového posedávání jsme se rozhýbali dynamickou meditací, kterou nám připravila Awačin. Byla to velká legrace. Myslím, že jestli nás někdo z povzdálí zahlédl, vzal nohy na ramena a pak vyprávěl cosi o hromadném exodu bláznů z ústavu. V různých částech jsme si zafuněli, zakřičeli, někdo tancoval, někdo se jen houpal a všechny nás odrovnala skákací fáze -HU, po níž jsme si náležitě užili klidnou meditaci.

Abych nezapomněla – Kotlík nás neustále kotlil nějakými jeho „dobrůtkami“, tak jsme vydanou energii velmi rychle doplnili. K večeru jsme se dozvěděli něco o zimním slunovratu a přesunuli jsme se do dávných dob Keltů. Od vysoce mystických druidů jsme dostali velmi mystický úkol, a to vybudovat v několika vesnicích mystické rondely. Každá ze tří skupin postavila magický kruh, v nichž se kvůli narůstajícímu zpoždění rozsvítily mystické ohně už do přicházející noci. Všechny tři vesnice měly své rondely na břehu rybníka a zář ohňů se odrážela spolu se zpěvy Keltů od vodní hladiny ještě dlouho do tmy. Nebo alespoň do chvíle, než nás začal Ablakéla jako zodpovědný organizátor nahánět zpět do srubu.

Tam jsem dále pokračovali ve svátcích a tradicích – Sokol nám vyprávěl o masopustu, Yuči o Velikonocích. Potom jsme v pracovních skupinách vymýšleli, jak vyřešit různé oslavy a akce ve kmenech. K večeři byl výborný kapr á la Vánoce. Než jsme se nadáli, den se znovu nachýlil a připomněl nám tak nekonečný koloběh smrti a zrození. S nocí jsme se uložili ke spánku a odešli do říše snění.

Poslední den nadešel a my přivítali Sokola navrátivšího se z vigilií, který přijal nové jméno Škarman. Po vydatné snídani jsme zasedli k Hromově přednášce o troudech a on na nás vybalil objemnou sbírku pytlů a pytlíčků, které skrývaly malé lesní poklady: vysušené houby troudnatce a další podivných jmen, chmýří z topolu, pcháčů a orobinců, lipové lýko, sušenou trávu a jehličí. Poté nám Hrom ukázal, co vše se dá použít k rozdělávání ohně: PET lahev, parabolické zrcadlo, dno plechovky od piva, prezervativ a kouzelný zapalovač na principu stlačeného vzduchu – ten vyvolal nejvíce ohlasů. 

To už ale čas pokročil, a tak jsme si v klidu zabalili, najedli se – opět! – a u rybníka zakončili setkání svíčkovou cestou, na jejímž konci opravdu dvě hořely. Už se těším, až se příští rok zase sejdou všechny výborný lidičky a jsem ráda, že jsem se mohla něčeho takového účastnit.

To mne napadlo ve srubu o víkendu. Nevím, co to je... povídečka? O zajícovi a lišce, oblíbená dvojice. „Vesele jen vesele, vesele jen vesele... hu! Co to je za strašný, uširvoucí řev? Hrůza, rychle pryč!“ a už bral nohy na ramena. Z křoví vylezla liška a zavolala, aby ho zastavila: „Nebuď srab, zajíci. Pojď se podívat, je to děsná hlína.“ Zajíc vida, že se liška, jeho kamarádka, vůbec nebojí, zastavil a vydal se za ní. Blížili se k místu, odkud se hlasité řvaní ozývalo. Zajíc klopil uši a celý se třásl, jak se bál. Lišce ale smíchy cukaly vousky, tak vydržel. Skryli se v lese, došli až tak blízko, že si museli zacpat uši a přeci to bylo moc hlasité. Objevil se jim nepochopitelný výjev. Před srubem na trávě bylo stádo lidí a každý z nich křičel do světa, jak nejvíc mohl. Z mýtiny se ozývaly různé tóniny křiku, když nějaký slábl, jiný dosahoval vrcholu. Bolestivý řev, radostný kvil, smutný sten, zběsilý chichot. Na místě se proudilo spousty energie. Zajícovi se rozbušilo srdíčko, jak mu ta energie cuchala kožíšek. „Páni,“ myslel si. Zato liška se náramně bavila: „Prej dynamická meditace, cheche...“

---

Komentáře, diskuze

---