www.stoupaninahoru.cz www.woodcraft.cz Kmenové zřízení STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR ČRDM - Česká rada dětí a mládeže ATOM - Asociace turistických oddílů mládeže ČR

Myšlenkový svět Miloše Seiferta

Sylva Šimsová

Obsah

Jak jsem v dětství objevila Seifertovu knihu „Přírodou a životem k čistému lidství“

Miloš Seifert pro mou generaci mnoho znamenal. Nesetkala jsem se s ním osobně, protože zemřel v roce 1941, když mi bylo deset let. Jeho kniha „Přírodou a životem k čistému lidství“, kterou jsem četla jako dítě, se stala základem mého myšlenkového světa. Jsem ráda, že jste mi poskytli příležitost o této klíčové knize mého života promluvit.

Našla jsem ji v roce 1942 v knihovně své maminky, Jarky Kreysové-Maiwaldové, která patřila mezi první skautky - napřed v Budějovicích a potom v Praze. Už jako malé dítě jsem s maminkou chodívala na setkání zvané „SSS“ (Spolek Starších Slečen), kam pražské skautky její generace přiváděly své potomky. Předpokládala jsem, že až půjdu do školy, začnu také skautovat. Bohužel mi to historické události překazily a tak mi nezbylo, než o skautingu jen číst a čekat na konec války.

Rok 1942 byl rokem Heydrichiády. Jako mnoho dětí vyrůstajících za války, pociťovala jsem tíhu historických událostí. Rodiče se účastnili odboje, v novinách se psalo o popravách, šeptalo se o koncentrácích, židovské děti přestaly chodit do školy, málo se ve škole i doma topilo, tu a tam zněly sirény a chodilo se do krytu, na ulicích nesvítily lampy a - hlavně - nesmělo se nic říkat. Ztichla jsem, stáhla jsem se do sebe a hledala útěchu v knihách.

Seifertova kniha mi přišla do rukou v pravou dobu. Byla sice plna slov, kterým jsem nerozuměla, ale četla jsem je znovu a znovu, až jsem je pochopila. Byla jsem dojata. Složila jsem tehdy ve svém osamění slib, že podle této knihy budu žít po zbytek života. Hrůzy, které se v tu dobu v zemi děly, jako by zdůrazňovaly závažnost tohoto slibu. V jedenácti letech jsem se stala dospělým člověkem, který nesl odpovědnost za zachování „čistého lidství“.

Když později došlo k náletům na Prahu, popadla mne hrůza, že by Seifertovy myšlenky mohly být zničeny. Aby se aspoň něco zachovalo, opsala jsem kapitolu o junáckém zákonu do miniaturní knížky, kterou jsem svázala do kůže ze staré rukavice a nosila do krytu jako talisman. Později, v roce 1949, jsem si ji vzala s sebou při útěku z vlasti a dodnes ji mám v Londýně.

Seifertovu původní knihu už také mám. V roce 1990, když jsem se mohla vrátit do vlasti, mi ji přinesla jedna příbuzná a řekla, že ji našla někde ve staré truhle a že je asi moje.

Československý předválečný skauting nebyl pouhá kopie skautingu anglického. Hledaly se nové cesty. Miloš Seifert se zasloužil o to, že uvedl do skautingu myšlenky z mnoha dalších zdrojů než z Baden Powella. Trval například na tom, že název „junák“ je vhodnější, než „skaut“, protože anglické slovo „to scout“ znamená „stopovat, vyzvídat, špehovat“. Hledání nových cest nepřispívá k jednotnému myšlení a proto na nás toto období vývoje skautingu působí retrospektivně dojmem roztříštěnosti. Nejsem historikem skautingu a navíc nemám v Londýně přístup k pramenům, abych vám o tom pověděla víc. Doufám, že někdo mladší toto historické období zpracuje.

Když jsem po válce začala hledat informace o Miloši Seifertovi, setkávala jsem se občas s vyhýbavými odpověďmi. Měla jsem dojem, že někteří lidé nesdíleli mé nadšení pro Seifertův myšlenkový svět anebo naznačovali, že ne každá dobrá kniha je psána dobrým člověkem. Vzpomínám si, jak jsem se setkala s jedním vzdáleným příbuzným, který Seiferta znal. Bylo mi zřejmé, že měl proti Seifertovi výhrady a nechtěl mi kazit iluse. Až za čas jsem pochopila, že Miloš Seifert byl neopodstatněně podezírán z homosexuality, která v jeho době byla zakazovaná. Podrobnostem Seifertova života jsem se pak dál nevěnovala, i když jeho myšlenkový svět mi zůstal po zbytek života.

Setkání s Gammou, autorem knihy „V Domě dětství“

Při hledání informací o Miloši Seifertovi jsem se naučila používat encyklopedie, slovníky, a jiné příručky. Je docela možné, že mě toto hledání později ovlivnilo ve volbě knihovnického povolání. S pomocí jedné spolužačky, jejíž tatínek měl velkou knihovnu, jsem zjistila, že Seifert sice už zemřel, ale Gamma (Gustav Jaroš) - autor knihy „V Domě dětství“ - byl ještě v Praze naživu. V tu dobu jsem už skautovala v pražské vodácké Třináctce. Společné s Jankou Tilšerovou-Pfeifferovou, kterou jistě znáte, jsme Gammovi napsaly dopis. Při návratu v roce 1990 jsem našla záznam tohoto dopisu v katalogu Památníku písemnictví, kde je uložena Gammova literární pozůstalost.

Gamma v době, kdy dostal náš dopis, už přestal psát, žil v ústraní a s nikým se nestýkal kromě Pavla Plugina, bývalého nejmladšího sirotka z Domu Dětství. Plugina poslal za mnou, aby posoudil, jestli by se měl s námi setkat. Výsledkem bylo, že jsme s Jankou byly pozvány ke Gammovi a jeho ženě na návštěvu. Byl k nám velice laskavý. Měl děti rád. Později mi to v Londýně potvrdila jedna paní, která jako dítě s ním bydlela v činžáku a tam jí vyprávěl pohádky. Ptaly jsme se, proč nepíše. Řekl, že novináři někdy pociťují marnost své uspěchané práce. Ptaly jsme se, co čte. Řekl, že pouze „Vojnu a mír“, nic jiného že nestojí za čtení. Vyprávěly jsme mu, jak ve skautingu přemýšlíme a hovoříme o vesmíru a filosofii. On nám na to řekl, že bychom toho měly nechat a dělat místo toho něco užitečného, třeba se starat o opuštěné děti. Asi rok po naší návštěvě Gamma zemřel. Sepsala jsem si tehdy krátký souhrn našich dojmů, který pak otiskl jeden skautský časopis. Po Gammově smrti jsem šla jsem znovu navštívit paní Gammovou. Odchodem z vlasti v roce 1949 jsem s ní a Pluginem ztratila kontakt. V roce 1990 jsem se pokusila Plugina znovu vyhledat. Podle archivních záznamů šel po roce 1948 „dobrovolně“ na brigádu do Jáchymova a v zápětí zemřel. Jeho bratr, také sirotek z Domu dětství, se už před válkou vrátil dobrovolně do Sovětského Svazu.

Dům dětsví byl sirotčinec pro děti legionářů, vedený po první světové válce Ferdinandem Krchem a Ladislavem Švarcem. Gamma jim v roce 1922 asi měsíc pomáhal a každý den k dětem hovořil. Jeho „Drobné výklady dětem“ pak vyšly pod názvem „V Domě dětství“. Je to druhá významná kniha, která mě v mládí ovlivnila. Gamma uměl hovořit o problémech dospělých ale jazykem dětí. Například:

„Ruka lidská je něco tajemného, vznešeného. Ona to je, která je přetvořovatelkou světa, v dobrém i zlém, ona hluboko zasahuje do přírody, díla božího, někdy je ruší, ale také zas mu pomáhá, zvelebuje, zvyšuje...

Je to pravda, ty čáry na každé ruce lidské vskutku cosi skrývají, vždy je v nich vepsáno jakési tajemství...

Vezmeme si ruku stařenky Pavlíkové, z té chudé chaloupky v našem soudsedství na stráni...Osmdesát let je stařence Pavlíkové a snad pětasedmdesát let z nich musily ty ruce její těžce pracovat...ruce babičky Pavlíkové jen se sedmdesát let dřely pouhou prací, a nic po nich nezbude. Zmizí pod tou hlínou, jako by jich nikdy nebylo. Života po smrti jako pro ruce umělcovy pro ně nebude; nikdo z lidí na ty ruce už si pak ani nevzpomene...

Ruce maminek, a obzvlášť starých maminek! Co v těch teprve je napsáno, když to člověk do opravdy z ruky své matky začne číst...

Ruce maminek by měly být na konec zcela jinaké, než jaké jsou dosud. Měly by být krásny krásou radostnou, jako ruce šťastných dárců, které rozdaly všecku svoji moc a lásku životodárnou a nyní na závěr září, slavně září kouzelnou krásou do uctívajících očí dětí. Měly by být zrovna tak krásné a šťastné, jako ruce pravých dobrých umělců, takové, jako byly ruce onoho šťastného sochaře Rodina.“

Sociální a vychovatelská péče v první republice

Ferdinad Krch a Ladislav Švarc pravděpodobně pracovali se Seifertem na jeho knize „Přírodou a životem k čistému lidství“. Švarcovo jméno je uvedeno mezi ilustrátory. Krchovi se dostalo vřelého poděkování v doslovu. Oba dva vychovatelé později spolupracovali s Přemyslem Pittrem v Miličově domě na Žižkově. Patřili do skupiny pracovníků, kteří usilovali o zvýšení úrovně sociální péče v první republice.

Gammovo jméno je uvedeno v Seifertově kapitole pojednávající o doporučené četbě. Gamma byl sice povoláním novinář, ale myšlenkově se také hlásil k sociální a vychovatelské péči.

Jedním ze základních pilířů Seifertovy koncepce skautingu tedy byla sociální a vychovetelská péče o mládež. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to v rozporu s Ernestem Thompsonem Setonem, kterého Seifert uvedl jako jeden ze svých hlavních pramenů. Bližší pohled na Setonovo dílo však vyjeví, že Setonovou hlavní motivací nebyla indiánská romantika, ale péče o mládež. Seton začal svou činnost poté, co se setkal s problémem mladistvých delinkventů.

Datum vydání Seifertovy knihy - 1920 - naznačuje, že se řadila k vzdělávací činnosti s účelem pomáhat s vybudováním základů nového státu. Nebyla to jen příručka pro členy skautského hnutí:

„Masaryk - náš novodobý Komenský - a čeští legionáři, naši moderní husité, ukázali jasnou cestu mládeži české : jejich činy volají i vás k práci, k nadšené práci za sebevýchovou, k českému ideálu, který nemůže být jiný než junácký.“

Těžko si dnes dovedeme představit nadšení, v kterém tehdy žili lidé všech generací. Znám to z vyprávění maminky, která v tu dobu chodila do gymnasia. Gamma napsal o generaci středoškolských studentů v roce 1918:

„ Z chaosu přerodného už tu a tam vyskakují nápovědi nové krásnější skutečnosti, ač unikají ještě mnohým očím. Žádná z těch nápovědí nezdá se být tak krásná a významná, jako slib dobrovolné kázně, jejž v pátek 15. listopadu 1918 složili studenti reálného gymnasia vinohradského do rukou Macharových a Herbenových ve jménu národní vlády československé.“

Miloš Seifert byl středoškolským učitelem, mládeži rozuměl a dovedl ji nadchnout k sebezdokonalování. Jeho generace si byla vědoma, že úspěch nového státu bude záviset na kvalitě budoucích generací.

„Povinnost píle, sebevzdělání a zdokonalování jest úlohou poctivosti. Poctivost tedy především musí být sama k sobě, k darům přírody, jež jsou v naší duši a jimiž můžeme přírodě splatit dík za své zrození.“

Romantická představa junáctví

V podtitulu Seifertovy knihy se píše „s použitím Setonovy knihy The Book of Woodcraft“.

Ernest Thompson Seton byl pro Seiferta zdrojem inspirace, jednak v důrazu na praktickou činnost, jednak v romantickém ideálu junáctví.

Setonovy knihy obvykle zaujmou děti bohatstvím konkretních podrobností, často ilustrovaných perokresbami. Seifert některé ze Setonových ilustrací použil ve své knize jako ozdoby, třeba „stopy lišky na potulce za zvěří v zimě“ nebo „zajíc hryzoucí koru stromku“. Vzpomínám si, jak mě v dětství tyto obrázky fascinovaly.

Návrhy praktických činností - hry, cviky, rukodílné práce - naplňují více než polovinu Seifertovy knihy. Podobně jako v Setonově „Svitku březové kůry“ tam čtenář všech věků najde podněty k činnosti. Vzpomínám si, jak po mnoha letech jsem v Londýně viděla v knihovně British Library (tehdy British Museum) anglické vydání „Svitku březové kůry“. Bylo mi tehdy už přes 40 a se zájmem jsem se podívala na Setonovu radu lidem mého věku. Byla prostá: Každý rok se naučte něčemu novému, co jste ještě nedělali.

Ideál junáctví je druhým pilířem Seifertovy knihy, zvláště jeho romantická představa junáctví slovanského. Seton čerpal z místních tradic indiánských a dával mladým lidem za vzor Indiána. Seifert indiánské tradice sice od Setona převzal, ale chtěl je doplnit tradicemi místními - slovanskými. Jeho slovanský zápal se přenesl na mne a jako dítě jsem dokonce pokládala Rukopisy za věrohodné, i když, jak se domnívám, on sám nikde nenapsal, že byly pravé.

„Junáctví je tak staré jako lidstvo. V šedých dálkách minulosti první průkopníci civilisace byli dokonalými junáky..Ba, mohli bychom se zamysliti ještě dále: ten, kdo prvý se odnaučil shrbené chůzi opic a vykročil zpříma, rytmicky, a nakazil tím opstatní, ten, kdo prvně svým důvtipem a živelní silou svého instiktu setavil článkovanou řeč (myslíme, že to nebyl jediný), ten, kdo zrobil první šat z kůže, první lože ve větvích stromu nebo v jeskyni, kdo prvně ochočil psa a učinil ho tak veledůležitým národním majetkem, kdo vyrobil oheň, neb naučil své bratry udržeti si ho, kdo vyrobil prvou zbraň a prvý pluh - to byl genius, člověk, jenž znal heslo „buď připraven“ a dovedl poznati situaci a chopiti se jí, to byl junák v pravém slova smyslu.“

„Rádi bychom ve svých dějinách slovanských nalezli obraz tak sytý, jako ten, jejž vylíčil Seton americkým junákům z dějin praobyvatelů jejich země. Tušíme, co Praslovan asi v lesích cítil a jak žil s přírodou. Hluboká a důsledná duše jeho byla jí snad ještě blíž než Indiánova.“

„Slovanská duše je přece jen značnou měrou odchýlena od anglické. My chceme především důslednost, hlubokou , filosofickou pravdu, sílu duchovního principu a smysl toho, co děláme.“

Návrat k přírodě a ochrana přírody

Třetím pilířem Seifertovy knihy byl návrat k přírodě a ochrana přírody.

Seifertův myšlenkový odkaz zapadá do doby mezi romantismem 19. století a pragmatismem současné dnešní ekologie. Jeho pohled byl převážně romantický, ale v praktických zásadách prostého a skromného života se přiblížoval ke směru, kterým se dnes ubíráme, i když třeba ne ve stejně extremní formě jako Thoreau, Ruskin nebo Tolstoj.

Henry David Thoreau žil prostým životem v osamění na břehu jezera Walden a zapsal své zážitky v knize „Walden aneb život v lesích“, která je v seznamu Seifertovy doporučené četby. V knihovně mé maminky také byla tato kniha, ale nemohla jsem se do ní začíst. Z nezdařilých pokusů o její četbu mi zůstal pocit, že nestačím na to, abych někdy byla poustevníkem.

Od Tolstého doporučoval Seifert několik knih, které se mi v dětství bohužel nikdy nepodařilo v knihovnách najít. Našla jsem pouze „Kreuzerovu sonátu“, která mě deprimovala a nedočetla jsem ji. Později jsem objevila, a dokonce si koupila, Tolstého „Kruh četby“. Pečlivě jsem se mu věnovala a opravdu skoro každý den v něm četla. Utvrdil mne v etických zásadách, které jsem původně převzala od Seiferta, na příklad v tom, že jsem dodnes abstinentem.

Miloš Seifert učil na gymnasiu přírodopis. Ve své knize píše s nadšením o skalách, rostlinách, stromech a mracích:

„Každý národ má báje o ráji. Jsou to skutečně jen touhy a zlaté sny, nebo také vzpomínky, matné a neuvědomělé, o životě našich prapředků, ktečí byli přírodě mnohem blíž?“

„Až jednou pedagogové budou lidskými, spálí učebnice - a to bude velká sláva - a půjdou s chlapci do přírody žít s nimi junácký život.!“

„Zkrásnění svého prostředí, toť velké heslo, které junáka učiní ochráncem přírody, pěstitelem květin a stromoví, obhájcem ptáčků a všeho tvorstva, a které dá mu povznésti život kolem sebe i v městě k blahu a štěstí všech.“

„Junáci čtěte kameny, studánky, jezera, vzdejte posvátnou úctu tomu, co jí zasluhuje.“

Johna Ruskina, kterého Seifert jmenoval ve své doporučené četbě, jsem se v dětství několikrát snažila číst. Jeho poetické pasáže mě dojímaly, ale jeho názory na anglickou průmyslovou revoluci mě zčásti nudily a z části deprimovaly.

Seifert z něho cituje o přírodě:

„ „Odívati ji a chrániti ji.“ Ano, to byl tehdy náš úkol! Jak jsme spustošili zahradu, místo abychom ji chránili - pasouce svoje vojenské koně na jejích květinách a štípajíce její stromy na válečná kopí!...“

„Jistě přijde den, kdy lidé poznají, že jest to vážná otázka a zatím se také zrodí osobnosti schopné ji řešit. Neboť dnes světová hnutí zdají se být málo ovládána zákony květin; nebo jinými úvahami o stromech, kromě ceny dřeva. Ale pak se ukáže, že prostí a citliví lidé, kteří se starali o listy a mraky, viděli správně a došli nejdále.“

Seifert a Ruskin by dnes oba měli radost, že „citlivých lidí, kteří se starají o listy mraky“ ve světě přibývá.

Tělesná zdatnost

Seifert byl ovlivněn antickou myšlenkou zdravé duše ve zdravém těle:

„ Tělo člověka, jež vystaveno bylo slunci, čisté vodě, čistému vzduchu, jež kypí zdravím a jímž prochvívají jemné záchvěvy duše - to antické, a lépe ještě řečeno, pohanské, divošské tělo, zase chceme učiniti předmětem úcty a obdivu.“

Tělesná zdatnost a péče o zdraví jsou čtvrtým pilířem Seifertovy knihy.

Vedle kapitoly o tělesných cvičeních, kterou napsal Augustin Očenášek, je v knize mnoho Seifertových rad o osobní hygieně.

Některé nám dnes připadají směšné, ale na začátku 20. století bylo asi zapotřebí šířit hygienickou osvětu:

„Neplivati na zem! I skaut musí přísně zachovávat, třebas by si myslel, že je zdráv.“

„Zpěv, je-li systematický, podporuje správné dýchání a vyvoj srdce, plic, prsou a hrdla ....“

„Zuby vyčisti zvláště, když jsi jedl ovoce, to jest potravu, v níž jsou kyseliny.“

Důraz, který Seifert klade na tělesnou zdatnost, navazuje na dlouhodobou národní tradici, která začala už v osvícenství.

Junácký zákonník

Pátým pilířem Seifertovy knihy byla etika.

V době, kdy Seifert psal svou knihu, se etická výchova obvykle spojovala s napravováním přestupků proti pevným pravidlům a s pocitem viny. Seifertův přístup k etice, založený na osobní odpovědnosti, nabízel psychologicky zdravejší alternativu. Stránky o junáckém zákoně pokládám za nejcennější část jeho knihy:

„Musíme dát junáctví podklad ethický a nevydupávat nové organisace z půdy, dokud zde není jádra lidí, pevných povah vědomých si vznešenosti junácké myšlenky, aby ji mohli šířiti dál. A proto získala mne tolik myšlenka klasů co symbolu lidské společnosti, kterou vyslovil veliky myslitel holandský Frederik van Eeden.“

„Stébla necizopasí, nespoléhají se jedno na druhé, ba ani neopírají se o souseda. Každé roste samostatně, dobře zakořeněno - a stojí tu pro sebe, zpříma a sebevědomě.„

Etické systémy zahrnují buď pravidla, které je nutno dodržovat, nebo popis vlastností ideálního člověka. Skautský zákon, tak jak byl převzat z Anglie, spadá do prvního typu, junácký zákon Seifertův, převzatý od Setona, spadá do druhého.

Pravidla mají tu nevýhodu, že se týkají zjednodušených konkretních situací bez ohledu na okolnosti. Uplatňování pravidel je zdánlivě jednoduché, pokud nenarazí na rozpor, jako třeba „ Má být junák pravdomluvný, když ho vyslýchá Gestapo?“.

Popis ideálních vlastností je abstraktní, takže rozhodování o konkretních situacích závisí na osobní odpovědnosti. V tom je síla Seifertova junáckého zákona.

„Konečně, jedná se nám o víc než o zvláštní předpisy a praktiky. V tom není podstata mravnosti, nýbrž ve vůli dobře činiti, jež neustále nachází zákony pro své vlastní poznání. Zákony mravní získávají ceny teprve životem a nedají se nikdy přesně ohraničiti. Za to právě na tom záleží, v pravý okamžik najíti celou sílu svou.“

Vlastnosti uvedené v Seifertově junáckém zákonu jsou:

Odvaha:

„Povahy silné, nebojácné, jisté a hrdé svým přesvědčením, sebevědomé, samostatné, takové chceme vychovat junáctvím.“

Skromnost:

„Skromnost chce prostotu, jednoduchost, bezpostřednost. Junák, který poznal prostý vztah člověka k člověku u táborového ohně, který v přírodě a životě našel si cesty blízké, bezprostřední, půjde ve světě všude s otevřenou duší, nahou duší, ke každému a nikdo vlivu jeho silnému a strhujícímu neodolá.“

Poslušnost vlastního svědomí:

„První autoritou junákovi musí být vlastní jeho svědomí, které je mu bezpečným ukazatelem, poněvadž je čisté a tedy velmi citlivé pro vše, co by se příčilo mravním zákonům.“

Čistota

„Čistota je zákon krásy. „Buďte jako pacholata, abyste vešli do království nebeského.“ Toť snad nejkrásnější výrok Kristův.“

Úcta k tělu

„Vracíme se k pohanskému názoru na svět, jenž člověka vidí částí přírody, synem Matky Země, a v lidském těle ctí nejvyšší krásu, kterou člověk může pochopit. V oduševnělém lidském těle!“

Zkrásnění svého prostředí

„ Zkrásnění svého prostředí, to znamená uplatňovati krásu kolem sebe in na sobě.“

Čestnost

„Čestnost je mravní síla. Čestný je, kdo miluje pravdu, komu pravda je nade vším, jenž ve jménu jejím jde světem a razí jí vždy cestu, ji chce míti na vrchu, nesnese, aby byla potlačena, vysmívána a potupena.“

Poctivost

„Poctivost definuji jako úctu k majetku, rozeznávání mého a tvého, každému co mu patří. Majetek pak chápu nejen jako hmotné statky, ale také duchovní. Proto poctivost je také spravedlností, a konečně i svobodou. Celá sociální otázka je tu vyřešena.“

Úcta k mysteriím života a vesmíru

„Návrat k přírodě jest zároveň návratem k čistému lidství, jež pochopí velikost a cenu člověka. Silný život prýští ze souladu s přírodou a s nekonečnem. Silný život chce člověka celého, ani ne jen rozum a také ne jen cit.“

Bratrství

„Jsme jedné krve ty i já“ - je zákon lesa. Tam přestávají rozdíly mezi lidmi, tam také padají všechny hradby nedůvěry a malicherností, tam vyvíjí se pravé bratrství. A bratrství naše platí tvorstvu všemu: rostlinám i zvířatům.“

Obětavost

„Dobrý skutek nad míru zdokonaluje duši a činí nás lepšími. Hledejme příležitost, abychom konali dobré skutky.“

Radost ze života a z práce

“Junák ukazuje svou radost ze života všude a rozdává radost kamkoli přijde.“

Na první pohled by se mohlo zdát, že by děti těžko chápaly tyto abstraktní vlastnosti a že seznam konkrétních pravidel by chápaly snadněji. Seifert byl však přesvědčen, že dětská inteligence se nesmí podceňovat a že pochopení zákona se bude postupně vyvíjet v mysli dítěte po zbytek života. Seifertův systém klade důraz na osobní odpovědnost a rovnováhu všech složek osobnosti : Sílu - Krásu - Pravdu - Lásku.

Dívčí skauting

V závěru knihy Miloš Seifert napsal:

“Na jedno upozorňuji: kniha tato není určena pro dívky. Dívčí junáctví v pravém slova smyslu dosud neexistuje. To jest, nenalezlo dosud svého Setona. Jisto je, že dívky více než hoši by potřebovaly revoluce ve své výchově v tomto smyslu.”

Věta o dívčím skautingu mne vždy trápila z těchto důvodů:

V mé dětské představě, založené na pozorování generace mé maminky, byly skautky silnými osobnostmi, které vynikaly statečností a tvořivostí. Ve svých činnostech se nesrovnávaly s muži, protože jim to nepřipadalo důležité. Jejich vlastní svět, ať už zaměstnání nebo rodina, je uspokojoval. Měly klidnou sebedůvěru a bezmeznou energii.

Jádro skautingu jsem už jako dítě viděla v jeho mravním a filosofickém obsahu. Zdálo se mi tedy nelogické, že by měl být jeden skauting pro chlapce a jeden pro děvčata.

Můj názor se později měnil, když jsem po válce přestala o skautingu snít a vstoupila do oddílu. Zjistila jsem, že vedle aspektů etických a filosofických, hraje ve skautingu také úlohu aspekt sociální. A tam je asi jádro problému, který měl Seifert na mysli.

V praxi to vypadalo tak, že jsme se v dívčím oddíle ustavičně - ať vědomě či podvědomě - srovnávaly s chlapeckým oddílem, kterému jsme chtěly ukázat, že jsme stejně silné, drsné, mužné jako oni. Nechtěně jsme na sebe vzali roli Amazonek.

Neměly jsme dost sebedůvěry, abychom dělaly, co chceme, aniž bychom se měřily s druhými. V tom jsme se lišily od předchozí generace svých matek, které, když si zamanuly, že třeba pojedou na vorech Vltavu, jely aniž by tím světu něco dokazovaly. Mělo se za to, že jejich generace pasivně přijímala svou posici ve společnosti a že my jsme byly těmi průkopnicemi, které hájily zájmy žen. Dnes mi připadá, že tomu bylo naopak a že my jsme byly více vázány na stereotyp posice ve společnosti než ony.

Miloš Seifert si žen vážil, ale docela jím nerozuměl. Jeho představa žen nebyla realistická, byla spojena s postavami nizozemského spisovatele Johannese van Eedena:

„Velký filosof Platon nazval lásku obou pohlaví touhou po kráse, touhou po dokonalosti. Jest jistě všechno světlo budoucnosti v tom, až pozná se doopravdy hoch a děvče a mezi nimi bude ideální poměr bratrství a sesterství, jenž doplní v obou, co každému překypuje v duši, v jediné krásné štěstí blízkosti vzájemné. Neboť jest krásné představiti si, že už chlapec zbožňuje lidskou krásu v dívce, jež dojímá jeho duši. Asi tak milovat jako miloval Robinettu „malý Jeník“ van Eedenův.“

Příběhy Van Eedenových knih se odehrávají na hranici mezi skutečností a neskutečnem. Jsou poetické a plné silných citů. V oddíle jsme si rády předčítaly o lásce z jeho knihy Johannes Viator:

„Jsem unášen dalekými moři - a viděl jsem Marion.

A teď, když jsem se odvážil konečně mluviti o Marioně a toto jméno, mně tak dávno důvěrné, jsem poslal do světa jako zvuk, uvolňující se ze mne, teď je mi věru úzko. Neboť co z něho bude, co se s ním stane, když bylo vypuštěno z temných, měkkých úkrytů důvěrnosti mé duše?...

Neboť Marion je nejmilejší a nejmocnější, nejněžnější a nejděsnější, děsivě svítící, lísavě mírný, stále krásnější palčivý plamen mého života...“

Miloš Seifert se zajímal o Van Eedenovy knihy do té míry, že knihu „Johannnes Viator“ přeložil z holandštiny. Asi mu vyhovovala tato skutečnost/neskutečnost ženských postav. Protože si to v každodenním životě uvědomoval jako svou slabinu, napsal do knihy upozornění, že „tato kniha není určena pro dívky“.

Co pro nás Miloš Seifert znamená dnes?

Pro nás, současné skauty, je dobře se seznámit s myšlenkami našich předchůdců, zvláště těch, kteří hnutí budovali v samém začátku, jako právě Miloš Seifert.

Významné pro nás na jeho myšlení je to, že pokládal skauting za část sociální a výchovné péče o mládež. Na to se dnes někdy zapomíná. Máme dojem, že mládež musíme bavit, abychom si ji získali a odlákali ji od televize a počítačových her. Zapojujeme se tím do současného soutěžení masmedií. Naši předchůdci typu Seifertova to viděli jinak: sloužili mládeži, která jejich pomoc potřebovala. O jeji přízeň se neucházeli a neostýchali se být hnutím vzdělávacím.

Často se dnes hovoří o „prožitkovém“ přístupu ke skautské činnosti. Slabina tohoto přístupu spočívá v tom, že „prožitky“, často přehnaně složité, se plánují předem. Opravdové prožitky jsou však neplánované, spontánní. Opravdové prožitky jsou také prosté, jednoduché.

Tím nemyslím, že bychom, jako Ruskin, měli zavrhnout všechen technický pokrok. Je nutno najít vyvážený přistup k nové technologii a využívat ji tam, kde to je to vhodné. Na příklad, napojena internetem jako „virtuální instruktorka“ jsem se už dvakrát zúčastnila diskusí na lesní škole. Byl to zajímavý zážitek.

Ochrana přírody, v Seifertově době pouze romantická představa, je dnes nutností. Soudobý ekologický přístup je však poněkud klinický, schází mu citové zanícení Seiferta a jeho současníků. Ekologie zaměřuje pozornost na znečišťování planety, místo aby hovořila o „divokých lesích, kde zpívala krása ze všech stran...“ (str 89).

Etický systém, který podává Sefeirt ve svém junáckém zákoníku, je nejcennější částí jeho knihy. Sebevýchova silných mravných jedinců, kteří na sobě celý život stále pracují, je myšlenkou, která nestárne a je stejně platná dnes jako byla v začátcích skautského hnutí.

Liga lesní moudrosti, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1; e-mail: ustredi(zavináč)woodcraft(tečka)cz
design and produce made by © Pavel Spálený - Yučikala Wičaša www.yucikala.net