Setkání ohnivců (Bobří hrad 19.21.11.04)

Mít hůl a plášť do nepohody
chleba kus a hrnek pramenité vody
a čas mít! Znát k horám pěšinu
jít jim vstříc
mít světlý cíl
co přát si víc
abys zdráv byl
a dlouho ve zdraví žil

V pozdějším z vlaků se nás sešla skupinka asi deseti lidí z Prahy a okolí. Ablákela - hlavní toť strůjce všeho - se Štíťou a Wawokiyou, našimi báječnými kuchaři, Mokrouš z Ťapáče, Očanku, Lili a Vrtulka ze Sacagawey, Wanahčawin ze Strážců údolí, Anpao ze Severní hvězdy a já, Wičanhpi z Drum bunu. Cestou jsme se rozpovídali o japonských bojových sportech, zkoušeli Mokrošovu železnou čepici, která byla většině davu až po ramena, a vyvolávali veselí věčnými přesuny z vagónu do vagónu. Dva lidé, kteří se nám smáli ze všech nejvíc, se někdy u Havlbrodu ukázali být Pip a Klára z Mamutů, kteří na setkání mířili s námi.

Když jsme vystoupili, byla studená syrová tma, sníh křupal pod nohama a hlasy se ztrácely do daleka. U rybníka na nás čekal Stoupa, jenž nás požádal o vyndání šátků a zakrytí očí. Moc nás nepřekvapil, že z určitého místa půjdeme poslepu ke srubu podél provázku, nám bylo známo už ze zaslané pozvánky. I učinili jsme, co žádáno. V tu chvíli Stoupa letmo pronesl: "Ještě bych vás rád upozornil, že šátky si budete moci sundat až zítra po ranní písni." Což nás všecky řádně navnadilo…

Byl to nesmírně zajímavý zážitek. Já sama jsem byla ve sklenském srubu poprvé a pohybovat se v absolutní tmě v neznámém prostředí mi činilo značné potíže. Dveře byly vždycky úplně jinde, než měly být, krb se záhadně zvětšoval, vzdaloval či přibližoval a schody měnily strmost, směr, a podezřívám je, že i pořadí.

Místností zněly hlasy známé, povědomé i úplně nové, poznávám bez obtíží všechny spolucestující z vlaku, Vlka a Wikkiho, chvíli dumám nad Sokolem, trvá mi to déle, než bych čekala. S novými osobami jsme se museli seznámit prostřednictvím vůně, barvy hlasu, tepla rukou či ohmatáním hrubosti svetru. Což nám šlo lépe a lépe i díky Hrám bez hranic. Potom jsme po skupinkách hráli různé vyjadřovací a překřikovací hrátky. A pak jsme se rozesadili do kruhu a naši organizátoři nám slíbili dárek.

Ticho, praskání ohně, tajemná atmosféra, vedle mě sedí lidi, které jsem v životě neviděla, cítím, jak skrz svetry hřejí, čekám s nataženými dlaněmi….. Plesk! Těžký studený kus patlahmoty mi ruce prověsí o dost níž. Vyjeknu. Když zjistím, že je to kus krásně tvárné hlíny, pocit nevyžádané půlkilové žížaly je zažehnán a odpuštěn. S hlínou se bavíme dlouho, je to paráda.

Oficiální program končí, Wančetan s neuvěřitelnou jistotou vezme do ruky kytaru a naplní místnost melodií.

Poté si užíváme obyčejných věcí. Potmě si čistíme zuby, aniž bychom viděli, musíme se dopravit do lesa na malou, je nás vláček samých osleplých děvčat, který vede vidoucí Wikki a zanechává nás roztroušené po lese. Jsme vděční, že už jsme se tolikrát ukládali potmě, vybalení, převlečení se a ulehnutí do spacáků nám připadá jako nejprostší věc na světě.

Po ranní písni si sundáváme šátky z očí. Nebe je barevně pruhované, nad zasněženou hladinou rybníka se vánek probírá zlatými vlnami rákosu, vzduch se skoro zařezává do plic. Rozhlížím se a překvapuje mě, že Honza je blonďák, nepředstavovala jsem si ho včera nijak, na to mě neužije, ale stejně mě to překvapuje, uvědomuju si, že Čouda ze Žlutého nože už jsem někdy viděla, zvláštní, včera mě to nenapadlo, Katka přijela s ním, Tříska z Tate Osmaka, Montyho kupodivu přiřazuju ke včerejšímu hlasu téměř hned. Přijel z Hranic na Moravě. Celkem přes dvacítku lidí.

Užíváme si rychlosti, kterou nám dovolují zdravé vidoucí oči. U báječné snídaně si povídáme o tom, jak moc to na nás všechno působilo a prohlížíme si naše hliněné výtvory. Jsou úžasné a moc se mi líbí poslouchat, jak kterou věc vnímal někdo jiný. Potom se slova ujímá Anpao a po krátkém čtení nás vysílá samotné do okolí najít si nějaké krásné zvláštní místo. Po hodince se máme sejít u srubu, popsat ho co nejpoetičtěji druhému a jít se podívat na jeho místo. Je mi líto, že Klářinu zátočinku s výhledem na rybník nenacházím. O místech si pak povídáme a shodujeme se na tom, že se nám okolí tak spíš celkově zamlouvá, ale většinou jsme měli potíž označit nějaké místo za to pravé, nejkrásnější. Jenom Vlk s Honzou jsou přesvědčeni, že k letitému buku uprostřed mladších smrků nás určitě chtějí zavést.

Takže se tam odpoledne sněhem vydáváme. A stojí to za to. Vysoký krásný silný strom stojí jakoby vprostřed kruhu mladších bratříčků, má kolem sebe prostorno, světlo a teplo. Pomalu se od něj rozcházíme k dalšímu konání - sami či po skupinách beze slov rozděláváme oheň. Spolupracujeme s Anpao, těší nás, jak do sebe všechno krásně zapadá, nad hlavou přelétají krkavci a vnímáme spojení živlů. Vítr v plamenech ohně obklopený sněhem.

Pomalu se trousíme zpět do srubu, sesedneme se kolem ohně v krbu a každý chvíli mluví o tom, jak je funkce ohnivce vnímaná v jeho kmeni a jak to v současné době vypadá. Potom následuje diskuse na téma rituály a obřady, zda a nakolik je třeba věřit tomu, co obřadník vykonává. Připadá mi, že ve chvíli, kdy se konečně vymotáme z přemítání nad definicí rozdílu mezi rituálem a obřadem a dostaneme se k zajímavějším a nosnějším tématům, diskuse končí, aniž by měla nějaký závěr. Zkrátka jsme si tak poplkali…

Po večeři si přinášíme nástrojíčky a nakopírované písničky, hodinku se tak plomcáme, hovoříme a každému je už tak nějak jasné, že už bychom mohli začít, ale nikomu se do toho nechce, hlavní organizátoři zmizeli beze stopy, nakonec to Wančetan nevydrží a začne se tak jako přesouvat, tak se do toho pustíme taky. Vyklube se z toho báječný pestrý zpívací večer, týdý týdydý.

Po nedělní ranní písni si povídáme o tom, co jsme prožili, pak si vyslechneme Wikkiho povídání o ohnivectví a hledání jeho podoby v dětském kmeni a po společném poobědvání a vycídění srubu se v krásném bílu scházíme v kruhu před srubem a Sokol nám čte povídání z knížky a na závěr říká přání. Posíláme si stisk a všichni jsme vděční, že jsme se tu mohli sejít a prožít několik velmi silných okamžiků s úžasnými lidmi.

foto z akce:
foto č.1 (229kB)
foto č.2 (179kB)
foto č.3 (246kB)
foto č.4 (539kB)
foto č.5 (425kB)
foto č.6 (279kB)
foto č.7 (271kB)
foto č.8 (294kB)
foto č.9 (349kB)
foto č.10 (300kB)
foto č.11 (308kB)

Fotky od Tomáše Jedličky - Stoupy
foto č.12 (121kB)
foto č.13 (111kB)
foto č.14 (156kB)
foto č.15 (243kB)
foto č.16 (147kB)
foto č.17 (83kB)
foto č.18 (188kB)
foto č.19 (107kB)