duben 2010: O strachu
Můj „malý psík“ Elixír je mi velmi často inspirací. Ač je stále ještě ani ne ročním „štěňátkem“, tak už váží skoro 40 Kg a je mi nad kolena. Povahou je to dobrák od kosti vyžadující neustálé mazlení a hladění. Je poslušný a vyrovnaný. A bylo krásné pozorovat, jak si můj tříletý téměř bráška za pomocí piškotů s Elixírem hraje (položil piškot na zem, zakřičel hedni, poplácal pejska a řek holno – pejsek následně piškot spolkl)…
Když však jdu s touhle zvědavou chlupatou obludou po ulici, všiml jsem si, že pokud na ni někdo reaguje, pak převážně takto: dítě se chce s „plyšáčkem“ mazlit; dámy/ženy/maminky po něm háží oči a usmívají se na něj (což Elixír opětuje) a chlapi? Ti se ho, nechápu proč, bojí a mají řeči o náhubku a tak podobně…