červenec 2001:

Právě jsem dobalil věci na tábor. Je večer a všichni už spí, včetně mého psa, který mi zabavil postel. Odjíždím až za pár dnů a přesto pozoruji, že nejsem schopen myslet na něco jiného než na tábor. Jak se tam těším! Celým tělem cítím, jak si potřebuji odpočinout, zapomenout na starosti všedního dne - na práci, na školu, na město...

Právě mě z myšlenek vytrhl pes. Leží, spinká a něco se mu zdá. Cuká tlapkami, ušima a do toho ještě „mluví" ze spaní. Copak se mu asi zdá? Tak jako vždy i letos pojede na tábor se mnou. Jsem si jist, že ví, že tábor tu bude coby dup. Třeba se mu zdá o kamenech. Těch je na táboře všude hodně. Můj pes - víte - ten nenosí klacky, ale kameny. Dokonce se pro ně i potápí. Není pro něj lepší slast než kameny. Dokonce mi přinesl i kámen na tulejku. Co jich už z potoka na tábořišti vytahal! A co se už navztekal, když nešel „kamínek" unést.

Říká se, že kameny mají v sobě velkou sílu. Třeba to ten můj pejsek ví. No, každopádně, ať už to pravda je nebo není, je stále pravdou, že kámen, to je pro mého čtyřnožce opravdovým štěstím. A přitom takovým obyčejným. Malinkatým. Všedním. Jak vidno, mít radost z maličkostí je opravdu velké štěstí.