Hau Kóla - flétna lásky, šiyótanka

(pro zvětšení obrázku na něj klikněte)

1. Výsledná dutina je pravidelná, hladká a bez štěpin a záseků.
dutina
2a Přepážku a její umístění vyznačíme vrypem
2b. Obě půlky navlhčete a stáhněte k sobě. Dovnitř nasypejte prach, který označí nepravidelnosti.

vryp
Vryp v místě, kde je vlepená korková přepážka

¨

3. Vlepte dovnitř korkovou přepážku a její umístění označte vrypem na obou dosedacích plochách. Dutinu kolem dokola hluboko obrýsujte rýsovací jehlou (4 mm).
spojení

zploštění
4. Po zaschnutí lepidla (cca 1den) ohoblujte nebo ořežte přebývající dřevo (rysky vám v místě spoje naznačí, kdy přestat).

řez flétnou
5. Řez flétnou a ostrá hrana, kde se štěpí vzduch.

pohled shora
Pohled shora na zvučící díry (sploštěno hoblíkem);6 děr o průměru 5 mm

6. Raději menší díry, zvětšováním se pak dají doladit a upravit na příslušné tóny.

7. Tloušťkou plátku syrové kůže pod koníkem se mění kvalita zvuku.

koník
podložka koníka
posunování koníka
8. Posunováním koníka se mění kvalita zvuku. Uřezáváním konce flétny se doladí koncový hluboký tón pohled shora.

Představte si setmělou krajinu, v níž je posazen týpíový tábor. Příroda ztichla, jen větvemi stromů jemně pohybuje vánek. Vzduchem se nese smutný, plačtivý hlas šiyóthanka, flétny, vyluzující tóny lásky. Nejprve nesměle, pak silněji a silněji, až dosahuje té největší hloubky smutku srdce.

obrázek k legendě o flétně
Plachý mladík dostal od Losího muže první
flétnu, takže mohl mluvit k dívce, kterou
miloval. Hrál na ni a jestřábi se slétali
okolo, aby si poslechli tu krásnou píseň.
('Love Flute od Paula Gobleho')

Pro mladíky a dívky z indiánských kmenů žijících na pláních bylo velmi těžké strávit spolu chvíle o samotě. A to z mnoha důvodů. V rodinném týpí soukromí nebylo a zmizet někam za tábor nebylo příliš bezpečné.

Jedním z prostředků, jak na sebe upozornit, bylo navštívit nějakého muže, který uměl vyrábět šiyóthanka, flétnu lásky. U Siouxů to byli prý jen ti, co snili o losovi. Losa totiž pokládali za zvíře, které bylo harmonické, tělesně krásné a silné, statečné a dlouho žijící. Losí samec se postavil na vyvýšeném místě a samice k němu přicházely na pouhé zavolání. A protože Indiáni bedlivě pozorovali přírodu, vyráběli takové flétny, které losí volání napodobovaly. Mnoho se vyprávělo o kouzelné moci těchto fléten. Takový mladík, který šiyóthanku získal a naučil se na ni hrát, si vzal deku a flétnu a odebral se někam za tábor nebo na určité místo mezi týpími. Zde, zabalen do deky, z níž trčela jenom flétna, hrál tklivé melodie pro tu, kterou miloval. Určitým nápěvem, známým jen té, které příslušel, mohl mladík dívce sdělovat vzkazy. "Čekám na tebe", "zase přijdu", atd.

Ohiyesa (Charles A. Eastman), Sioux s bělošskou výchovou, říká, že flétna byla zhotovována tak, aby se zamlouvala dívkám. Její moc byla obrovská. Říkalo se, že když dívka zaslechla její hlas, musela za ním jít, přestože sama nechtěla - to nohy ji nesly. Flétny se vyskytovaly ve dvou provedeních: s vyřezávaným koncem tvaru hlavy ptáka nebo soba a tradiční bez řezby. Flétna, jejíž intervaly zhruba odpovídaly naší diatonické stupnici, měla u Siouxů 5 děr, u Černonožců 4 - 6 děr, u Hidatsů 7 děr.

Jako rezonující jazýček se používalo rozpůlené pero nebo cedrová destička, ale hlavně nevydělená kůže. Výrobci zkoušeli flétnu posouváním koníka; jestliže po mnoha pokusech nedocílili plného vibrujícího zvuku, Omahové ji odkládali a žádný muž na ni nesměl hrát.

Výroba flétny

K výrobě flétny je třeba vyschlá větev. Pro výrobu ručním nářadím je lepší tvrdší druh dřevin (neštípe se, kde se mu zachce). Indiáni používali cedr (red cedar), javor (Acer negundo) a jiné s velkým jádrem. My můžeme užít jasan. Základem je větev, pokud možno bez suků. Je rovná a tlustá jako zápěstí. Nejdříve ji rozštípneme podélně na poloviny. Pak srovnáme obě plochy tak, aby po přiložení na sebe opět dobře doléhaly. Pokud jste zruční, lícujte nožem. Jinak to jde dobře hoblíkem. Oba kusy nám na sebe dobře doléhají. Pak vydlabeme zakulaceným dlátem v jedné z půlek drážku (1). Tuto vydlabanou půlku položíme na nevydlabanou půlku a tu nevydlabanou ještě zlehka ve styčné ploše navlhčíme. Stáhneme provazem a dovnitř vsypeme trochu popela. Přebytečný popel vysypeme, půlky rozvážeme a pak uvidíme, kde máme dlabat zbývající část dutiny, tak aby po složení na sebe patřičně dosedaly (2). Vlepením korkové přepážky vytvoříme od sebe oddělené komory (3). Při slepování lepidlo nanášíme hlavně těsně kolem vydlabaných dutin na styčné plochy korku. Stáhneme k sobě a necháme zaschnout. Po zaschnutí lepidla (1 den) ohoblujeme nebo ořežeme přebývající dřevo. Hluboké rysky se nám ve spoji objeví v okamžiku, kdy budeme příliš blízko u dutiny. Pak hoblíkem zploštíme flétnu v místech kde budou ozvučné a zvučící díry (4).

Zvučící díra, která vede vzduch pod koníka, je umístěna nalevo a vpravo od korkové přepážky tak, aby na ní napojovala (5). Plátek syrové kůže a koník dokončí "soustavu na štěpení zvuku". Díry na změnu tónů vrtáme až na konec a to dle (6).

Tento návod a obrazová část je stručný. Vše co jste tu nenašli objevíte sami při výrobě a samotném hraní. Nechť tedy při táboření zní vaše flétna pro tu, kterou milujete - a nechť ona vyjde ven a spatří vás. Snad vám losí kouzlo nebude chybět. Nebo nechcete zahrát své milé pro krásný pocit, že jste daleko od ní a že na ni přesto myslíte?

Josef Porsch Ablákela
návod zpracoval David Vyhlídal

Legenda o flétně

Hidatsové si vyprávěli legendu o babičce, která jednou uřízla kus velkého slunečnicového stvolu pro svého vnuka. Udělala do něj sedm děr. Ty představovaly sedm zimních měsíců. Když ta žena foukala dovnitř, vycházel z každé díry sníh. A tak vznikla flétna lásky. Siouxové ji nazývali šiyóthanka. Dnes vám poví o tom, jak flétnu získali Siouxové Brulé, medicinman Chromý Jelen Tachca Ushte.

Flétny jsou z tůjového dřeva. Tvarem připomínají dlouhý krk a hlavu ptáka s otevřeným zobákem. Zvuk vychází ze zobáku, a tady začíná legenda o tom, jak Lakotové flétnu dostali.

Před dávnými lety měli lidé bubny, chřestidla z dýní, rohy z býků, ale ne flétny. V těch dávných časech se jeden mladík vydal na lov. Masa bylo málo a lidé v táboře hladověli. Mladík nasźel stopu jelena a dlouho ji sledoval. Moudrý a chytrý jelen je pánem kouzla lásky. Když muž získá jelení kouzlo, dívka, kterou miluje, mu neodolá. A stejné štěstí bude mít i při lovu. Ale mladík žádné takové kouzlo neměl.

Po mnoha hodinách nakonec zahlédl svou kořist. Ale jelen se vždy zastavil mimo dostřel a vedl jej stále dál a dál. Mladík byl tak zabrán do pronásledování, že cestu ani nevnímal.

Když se stmělo, zjistil, že je v hlubokém lese. Všechny stopy zmizely - stejně jako jelen i měsíc nad stromy. Uvědomil si, že zabloudil a že cestu zpátky nenajde. Napil se, najedl, zabalil do kožešiny a opřen o strom se pokusil odpočívat. Ale usnout se mu nepodařilo.

Najednou zaslechl něco zcela nového, co ještě nikdy neslyšel. Byl to zvuk plný smutku a vyvolával trochu i úzkost. V obavách se zabalil do kožešiny těsněji. Tajemný zvuk však také připomínal smutnou, ale krásnou píseň, plnou lásky, naděje i touhy. Dříve než zjistil, co to je, usnul. Zdálo se mu o ptáku - datlovi s červenou čepičkou. Objevil se a zpíval podivně krásnou píseň. "Pojď za mnou a já tě něco naučím," říkal.

Když se lovec probudil, slunce už stálo vysoko. Na větvi stromu, o který se opíral, seděl datel. Pták přelétl na druhý strom a pak na další. Pořád se na mladíka otáčel, jako by ho zval: "Pojď!" Pak znovu zaslechl krásnou píseň a zatoužil zpěváka poznat. Datel vedl mladíka za zvukem a jeho červená čepička zářila mezi listy stromů. Konečně se usadil na tůji a začal klepat zobákem do větve. Znělo to jako bubnování. Najednou zavál vítr a lovec znovu uslyšel krásný zvuk přímo nad hlavou. Objevil, že zvuk vychází ze suché větve, do které datel ťukal zobákem.

"Příteli," řekl lovec "dovol, abych si tuhle větev odnesl domů. Můžeš si udělat jinou." Bez úlovku, zato s větví, se šťastný vrátil domů.

Ve svém týpí pak zkoušel, jestli větev bude zase hrát. Foukal do ní, mával na všechny strany, ale žádný zvuk se neozval. Byl smutný, tolik si přál slyšet znovu ten krásný zvláštní zvuk. Očistil se a vyšel na vrcholek osamělého kopce. Po čtyři dny držel půst, seděl opřený o veliký kámen a očekával vidění, které by mu ukázalo, jak větev rozezpívat. Uprostřed čtvrté noci se objevil datel a řekl: "Dívej se." Proměnil se v muže a ukázal lovci, jak větev rozeznít. Mladík i ve snění vše bedlivě sledoval.

Když se probral, našel tůji. Ulomil větev a několik hodin pilně pracoval, vydlabával ji pomocí tětivy z luku přesně tak, jak mu ve snu ukázal datel. Vyřezal větev do tvaru ptáka s dlouhým krkem a otevřeným zobákem. Vršek ptačí hlavičky nabarvil posvátnou červení. Větev vykouřil vůněmi dýmu z šalvěje, tůje a sladké trávy. Pak na dírky položil prsty jako mu# - pták foukal do náustku. Najednou se píseň rozezněla, tajemná krásná melodie se nesla vesnicí, kde jí lidé ohromeni a s potěšením naslouchali. Tak za pomoci větru a datla dal mladík lidem první flétnu.

Ve vesnici žil velký náčelník. Měl krásnou, ale také velice hrdou dceru, která byla pře- svědčena, že žádný muž pro ni není dost dobrý. Mladý lovec, který vyrobil flétnu, se rozhodl, že dívku získá. V myšlenkách na svou vyvolenou složil zvláštní píseň a jedné noci se postavil za vysoký strom a začal hrát na svou šiyothanku v naději, že dívku okouzlí a bude ho milovat.

Dívka píseň zaslechla, zrovna když seděla v otcově týpí a spokojeně si pochutnávala na bizoním mase. Nikam se jí nechtělo, ale nohy ji táhly ven. Chtěla se zastavit, ale musela dál. Říkala si: "Pomalu. Pomalu." Ale nohy naopak říkaly: "Rychleji, rychleji." Pak spatřila v měsíčním světle mladíka, který hrál na flétnu. A opět si říkala: "Nechoď k němu, vždyť je chudý." Ale nohy nařizovaly: "Běž, utíkej."A opět zvítězily.

A tak se octli tváří v tvář. Dívčina mysl nabádala k mlčení, ale nohy ji pobízely, aby promluvila. A ona promluvila: "Chci ti celá patřit." A ulehli spolu. Potom mu řekla: "Líbíš se mi bojovníku. Ať tví rodiče pošlou mému otci, náčelníkovi dar. Nevadí, že bude malý, bude přijat. Tvůj otec ať promluví s mým. Brzy! Hned!"

Oba otcové bez meškání s přáním svých dětí souhlasili. Hrdá winčinčila se stala lovcovou fenou a on se stal velkým náčelníkem. Ostatní mladí muži tohle všechno slyšeli a viděli. I oni začali brzy vyřezávat větve tůjí do tvaru ptačí hlavy s dlouhým krkem a otevřeným zobákem. Krásná milostná hudba se šířila od kmene ke kmeni a vedla dívky zapovězenými cestami. A tak se tedy dostala flétna mezi lidi. Díky tůji, datlovi a mladému muži, který sice neulovil jelena, ale zato dovedl naslouchat.

"O muži, který šel za sluncem"

flétny
 
Liga lesní moudrosti, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1; e-mail: ustredi(zavináč)woodcraft(tečka)cz
design and produce made by © Pavel Spálený - Yučikala Wičaša www.yucikala.net