Hau Kóla - Jak rozdělat oheň třením dřev bez luku

rozdělávání ohně třením dřev
Oheň třením dřeva.

Oheň. Čemu vděčí lidé za jeho znalost a jak se tím odlišujeme od svých zvířecích bratrů.Dokážeme se jím však zahřát bez všech vynálezů civilizace? Snad se nikdo z nás nedostane do situace, kdy se octne nahý v divočině, přesto bych se rád podělil o zkušenost se založením ohně co nejprostší metodou. Předem musím odmítnout křesadlo, které pracuje běžně jen s použitím oceli, kterou v přírodní formě nelze nalézt. Existuje snad způsob, jak vykřesat jiskru dvěma kameny, zde jsem však nebyl úspěšný, byť jsem používal specialit jako jsou pazourek v kombinaci s markazitem. Tyto minerály však také neleží za každým bukem a tak jsem hledal něco dostupnějšího. Z tichomoří pochází metoda tzv. ohňového pístu, která je však náročná na přesnost výroby v primitivních podmínkách. Jedná se o píst s troudem, který se prudkým stlačením v dutém válci zažehne vysokým tlakem.

Hledal jsem tedy možnosti ve škále metod při kterých dochází k zahřívání třením dvou materiálů.

Vzpomenu například ohňový pluh, ohňovou pilu ,tření řemínku v rozštípnutém klacku a dosti dobře známé tření dříku otáčením, pomocí luku a tětivy. Poslední metodu jsem již dříve ovládal, přesto jsem se však s ní nespokojil, neboť jsem nikdy nedokázal vyrobit dostatečně na tření odolnou tětivu z rostlinného materiálu. O tom, že lze zhotovit vyhovující tětivu ze zvířecích šlach či kůže, není pochyby. Je to však závislé na loveckém štěstí a to nemusí vždy přát. Také jsem odmítl metody tření řemínkem a ohňový pluh s pilou, kdy při vzájemném tření nezůstávají oba materiály v neustálém spojení a dochází tak k jejich ochlazování a snižování účinnosti. Zůstala mi pouze poslední možnost a to tření dvou dřev otáčením, bez použití luku, tětivy a tulejky.

Dlouho jsem nebyl úspěšný a občas jsem házel flintu do žita, když jsem se v některých pramenech dočetl, že tato metoda je spolehlivá pouze v suchých a teplých oblastech podstatně blížších rovníku, než je střední Evropa. Přesto jsem se však pokoušel o štěstí a jednoho teplého letního odpoledne se mi to podařilo. Dlouho předtím, jsem však nedokázal docílit ani proužku dýmu, slibujícího úspěch. Jak k tomu došlo? Již dříve jsem experimentoval s různými materiály při tření dřev a zjistil jsem, že mi nápadně dobře funguje dřík z orobince širokolistého (Typha latifolia) na lipovém prkénku. Orobinec úzkolistý mi zatím nefunguje a od doby napsání článku jsem byl již úspěšný i s lípou a také lopuchem. Přesto však zprvu vřele doporučuji orobinec. Při otáčení dříku lukem se mi však tento často rozpadal neboť orobinec není dostatečně pevný. Zkusil jsem tedy dřík z bezinky a do jejího dutého vnitřku vložil z orobince pouze asi 5-10 cm dlouhý kousek. Žhavý uhlík jsem teď získával vždy a velmi snadno. Proč to tedy nezkusit bez luku a jeho problematické tětivy? Do druhého konce bezinkové spojky jsem zastrčil dostatečně (asi 70 cm) dlouhý nástavec, pokud možno co nejrovnější a začal jsem mít první úspěchy. Jak již jsem psal bylo právě léto a s postupujícím ochlazováním začaly i obtíže a oheň již nepřicházel. Postupně jsem si vytvořil na dlaních zajímavé mozoly, jejichž původ jsem znal jenom já a od teď i vy, kdo čtete mé řádky. Opět jsem propadal panice a začal věřit, že takto lze rozdělat oheň jen za perfektně suchého a teplého podnebí.

Pak mi pomohla smůla. Ne opak štěstí ale pryskyřice ze smrku. Natřel jsem s ní tu část dříku, která přichází do styku s dlaněmi a od té doby díky zlepšenému tření mezi dlaněmi a vrtákem již dělám oheň kdy chci... Metoda je již vyzkoušená i na zimním vandru po celodenním toulání v nepříjemně studeném dešti. Je samozřejmé, že celé zařízení je nutno chránit před přímým účinkem vlhkosti dobrým zabalením do nepromokavého materiálu. Na závěr bych chtěl shrnout informace pro ty, kdo by si to chtěli také zkusit. Popíšu jen to co mi funguje, bez toho, že bych tvrdil, že to jinak nelze.

indián nese dřevo

Budete potřebovat delší lipové prkénko, které se snáze zaklekne na jednom konci. Rozměry asi 3 x 2 x 50 cm, stačí asi jen o 1 cm na každou stranu širší než je průměr orobincové špičky (dále jen "špička"). Na vzdálenějším konci, jen asi o necelý centimetr od bližšího podélného okraje prkénka vyhloubím jamku pro špičku. Nasypu trochu jemného suchého písku a začnu vrtat.

Šetři síly, dýchej pravidelně a máš li partnera střídejte se. Když si špička vyhloubí spolehlivou jamku a povrch obou třených částí zčerná teplem (začne vycházet kouř), vyříznu z bližšího okraje klínový zářez tak, aby nedosahoval až do středu jamky. Má to smysl v tom, že otáčením zahřátý prach se déle drží v důlku a nepadá hned pryč do otvoru, když ještě není dosti teplý. Také je dobře dělat zářez ze strany prkénka, na kterou lépe vidím, to jest bližší. To abych lépe viděl na prach, který při tření vzniká a podle toho lépe přizpůsobil své úsilí.

(pro zvětšení na obrázek klikněte)
Pomůcky k rozdělávání ohně rukama

Teď popíšu dřík. Špička je z orobincové lodyhy, průměru asi jako tužka, délky 5-10 cm. Tato je zasunuta do kousku bezinky, ze které se klacíkem vytlačí měkké jádro(není nutno). Z druhé strany tohoto spojovacího článku (dále jen spojka)je zasunut nástavec (dále jen vrták) z dosti rovného a pevného dřeva. Používám lískový prut asi 70 cm dlouhý, průměru asi jako špička, který dohladka oškrábu a pokud je suchý, tak jej natřu smrkovou pryskyřicí . Delším používáním smůla vyschne a tření se zhorší. Pak vrták oškrábu a nátěr obnovím. Pryskyřici používám ne příliš čerstvou. Tak aby se nelepila když se jí dotknu. Stačí i dosti tvrdá, opakovaným třením se dá nanést potřebný film. Asi jako když se voskují lyže. Je-li vrták čerstvý, tak někdy vlhkost mízy zaručí dostatečné tření mezi vrtákem a dlaněmi a tento krok vynechám. Dobře tento vrták ohlaď, aby sis zbytečně nepoškodil kůži na dlaních, které stejně z počátku zkrášlíš pěknými puchýři. Vrták by se měl zasunout do spojky silnějším koncem, pokud nutno, uprav jeho průměr na části, kterou hodláš dovnitř zasunout. Je to pro to, aby rozšiřující průměr vrtáku usnadňoval přenášet tlak dlaněmi na vrták . Všechny části dříku jsou spojeny nasucho, tlakem bez lepení a vzájemné rozměry upraveny nožem. Nelépe mi vyhovuje kuželovitý tvar, který není třeba poměřovat a je nožem snadno dosažitelný.Spojka se občas rozštípne tlakem na vrták, tomu však lze zabránit jejímu omotání provázkem z lipového lýka či jiného rostlinného vlákna. Vrták i špička se nesmí ve spojce protáčet. Celá sestava by měla být dostatečně vycentrována, aby akce probíhala bez nadměrných vibrací. Pak vezmu celý dřík, to jest špičku,spojku a vrták spojené v jeden celek, na drsném kameni nebo nožem upravím špičku, nasypu do jamky v prkénku opět špetku písku a vrtám teď "na ostro". Zpočátku jen zahřívám pravidelným a svižným otáčením co možná největší plochou a délkou dlaní. Začínám nahoře a postupně mi dlaně klesají ke spojce, kde otáčení přeruším. Jednou rukou dřík podržím za vrták a druhou přehmátnu na jeho začátek. Teď drží druhá ruka a první rovněž přehmátne na začátek vrtáku. Celá akce má být co možná nejrychlejší a špička nesmí opustit důlek v prkénku, aby se co nejméně ochlazovala. Po chvíli začnu cítit spálené dřevo a pak se začne vytvářet proužek dýmu. Zvýším tlak na vrták směrem k prkénku a ke slovu přichází více části dlaní blíže k malíkové hraně. Když je dým dosti hustý a vychází z hromádky vytočeného prachu, tak mám vyhráno. Oheň je na světě. Pak již jen vezmu opatrně troud, který leží pod jamkou, kam žhavý prach padá a jemně foukám do uhlíku abych probudil živel k životu. Není-li tomu tak, pokračuji vytrvale dál, ne však až do úplného vysílení. Hledám příčinu neúspěchu a po dostatečném odpočinku pokus opakuji. Jako troud používám na jemno rozcupované lipové lýko, které musí vypadat jako instalatérská koudel, nebo jemnou a suchou trávu.Dříve jsem používal dřevěný troud, výše jmenované látky mi však pracují lépe.

indián před obědem

Variace na tuto metodu : 1. Střídání partnerů. 2. Kousek provázku, na jehož obou koncích jsou smyčky k zasunutí palců. Palci vytvářím potřebný tlak na dřík, dlaně se pak neposouvají dolů a není třeba přerušovat otáčení. Provázek je v půli zavěšen do zářezu na vrcholu vrtáku (jako zářez na šípu). 3. Přidá se tulejka, která je tlačena druhým partnerem nebo držena v zubech a přitlačována hlavou. 4. Vhodně zavěšené poleno, které jako tulejka svou vahou vytváří dostatečný tlak na otáčený dřík. Poslední dvě varianty mi připadají jako méně vhodné. Příčiny neúspěchu jsou různé. Velmi důležitý je výběr druhu dřeva a přirozeně jeho vlhkost. Nevhodnost materiálu se pozná také tím, že třený prach je příliš hrubozrný. Vhodná hrubost prachu je podle mne asi jako škrobová moučka. Má to asi souvislost s rychlejší oxidací na větším měrném povrchu a tak snadnějším vznícením. Někdy orobincová špička vrtá tak, že do zářezu padá světlý prach a lze tak provrtat celé prkénko, bez docílení ohně. To je špatné a musíš zvýšit tření. Ne však zvýšením tlaku na vrták ale nasypáním písku do jamky tak, aby jsi docílil velmi tmavě hnědé až černé barvy.

Tak to je asi všechno, co o tom vím. Přeji příjemnou zábavu a dobrý pocit z přirozeně zažehnutého ohně i když vás třeba budou pálit dlaně od puchýřů.

Albert Minář - Hrom
Autorem kreseb je Dan Kytner
 
Liga lesní moudrosti, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1; e-mail: ustredi(zavináč)woodcraft(tečka)cz
design and produce made by © Pavel Spálený - Yučikala Wičaša www.yucikala.net