Hau Kóla - Oheň pravěkým způsobem – křesání

obr.1
obr.1 - základní tvary ocílek podle V. Hrubého

Nepřicházím s ničím novým, chtěl bych jen zopakovat to, co jsem se naučil od svých kamarádů, vyzkoušel sám a případně někde vyčetl. Nebude však na škodu, pokud se i notoricky známé věci zopakují či shrnou.

Dosud není jasné, kterým způsobem si naši předkové v pravěku rozdělávali oheň dříve. Mohlo to být třením dřev, ale důkazy v archeologických nálezech schází. Důvodem je nestálost dřeva v průběhu věků. Pro rozdělávání ohně pomocí křesání naopak hovoří různé nálezy. Například i známý Ötzi, objevený po čtyřech tisíci letech v Alpském ledovci, byl vybaven soupravou k rozdělání ohně křesáním.

K vykřesání žhavého uhlíku, který se potom rozfouká v troudu, je zapotřebí nejméně tří věcí - kamínek, ocílka či další křesací kámen a hubka nebo práchno. Pojednání o troudu není součástí tohoto článku, třebaže je to velmi zajímavá a důležitá věc potřebná k rozdělání ohně.

Kamínek

Mluvím obecně o kamínku, nemůže to být však jakýkoli kámen. Nejčastěji se používá ostrý pazourek, v nouzi lze použít i úštěp křemene nebo jiných minerálů. Minerály použitelné ke křesání jsou pravděpodobně vždy nějakou variantou oxidu křemičitého čili SiO2 a potom ještě sirníku železnatého FeS2. Z vlastní zkušenosti vím o pazourku, křemeni, rohovci, pyritu a markazitu. Trochu jisker jsem vyloudil i z pískovce, ale to je asi tím, že je složen z křemičitého písku. Snad lze použít i ametyst a růženín, nevylučuji další. Pazourek je podle mého názoru nejlepší. Dá se z něj uštípnout velmi tenký úštěp, který příliš nezatěžuje zavazadlo a jeho ostrá hrana vydrží déle než třeba hrana křemene. Křemen si ale snadno pořídíte i u nás, za pazourkem se musíte vydat do severozápadních zemí nebo jej někde zakoupit. Doporučuji různé mineralogické burzy či obchůdky s přírodninami.

Pazourek, který se otupí, vydává při křesání méně jisker. Lze jej však naostřit retušováním, což je vlastně postupné odlámání otupeného ostří. Aniž byste uměli vyrábět kamenné nástroje, můžete hrany svého křesacího kamínku mírně olámat, abyste dostali opět ostré hrany. Při retušování pozor na odletující úštěpy, které mohou snadno zranit oko vaše nebo přihlížejícího.

Ocílka

Další potřebnou věcí ke křesání je ocílka. Ocílky znali již naši předkové a nalézají se v archeologických nalezištích jako součást pohřební výbavy. Základní tvary nalézané archeology v našich zemích jsou vidět na obrázku č.1

Jiné tvary ocílek jsou na obrázku č.2 a jsou z American Museum of Natural History. Tyto ocílky používali američtí domorodci.

Ocílky se zhotovují z uhlíkaté oceli. V minulosti se také zhotovovaly z méně kvalitní oceli a křesací část, která se kováním navařovala, z kvalitnější oceli.

Pokud si chcete vyrobit ocílku sami, jde to snadno ze starého vysloužilého pilníku. Je třeba jej rozžhavit a vykovat do tvaru hranaté tyčky, která se na obou koncích zužuje asi na 1 mm. Tyčka by měla mít v nejtlustší části průřez cca 8x8 mm, ale rozměr je jen orientační. Délka závisí na zvoleném tvaru a doporučuji prvně zhotovit model z nějaké měkké hmoty, podle kterého se stanoví délka výkovku před ohýbáním. Pak se žhavá tyčka vytvaruje do potřebného tvaru, třeba plochými kleštěmi a nakonec zakalí. Stačí žhavý výkovek ponořit do vody. Pokud ocílku nezakalíte, nebudete křesat. Můžete si to vyzkoušet.

Jak je vidět na obrázcích z muzea, za ocílku sloužil i kus plochého železa nebo právě část starého pilníku. V nouzi se dá křesat také kouskem pilky na železo nebo nožem z uhlíkaté oceli (nerez nefunguje). Možná to bude pro někoho inspirace a doplní si svou KPZ o kousek pilky na železo, která je přece jen lehčí a skladnější než ocílka.

V jednom článku jsem se dočetl, že nějaký zálesák používá ke křesání dokonce sekyru. Tak takovou univerzální sekyru si jednou nechám vykovat, neboť ta moje tohle neumí.

Naši předkové v pravěku používali místo ocílky kousek pyritu nebo markazitu. Šlo tedy o křesání dvěma kameny a bez ocílky. Oba minerály jsou chemicky sirníky železnaté - FeS2, mají ale odlišnou krystalickou strukturu. Markazit je možná ke křesání vhodnější než pyrit, známější pod názvem kočičí zlato.

Tímto způsobem rozdělával oheň před léty kamarád Brko, bohužel mé vlastní pokusy byly v tomto směru neúspěšné. Tuto metodu považuji za vrchol zálesáckého umění.

obrázky č.2:
obr č. 2 obr č. 2 obr č. 3 obr č. 4

Práchno a hubka

Buď jedno nebo druhé, není to totéž. PRÁCHNO se vytvoří zuhelnatěním rostlinného materiálu při nedostatku kyslíku, čímž vznikne černá hmota, která zachytí vykřesanou jiskru.

obr 3
Obr č.3 (řez houbou)

Velmi snadný postup zhotovení práchna je tento. Vezme se plechovka (ne hliníková) a do dna nebo víčka se udělá otvor asi 5 mm v průměru. Plechovka se nacpe rostlinným materiálem, asi nejsnáze bavlněnou látkou bez přísad umělé hmoty, uzavře víčkem a vloží do ohně. Po chvilce začne z otvoru unikat kouř, který často chytne plamenem. Až z otvoru nebude nic plápolat nebo unikat, vyjmeme plechovku z ohně a necháme vychladnout. Uvnitř se nachází práchno, které podrobíme zkoušce, jestli chytá jiskru. Pokud ne, necháme práchno ještě chvíli pražit.Vyzkoušel jsem práchno také z tkaniny lněné a konopné, lipové lýko, dřevěný troud, suchou trávu, a orobinec. Všechny tyto materiály po zuhelnatění chytají jiskru, tráva jiskru chytí, ale udrží jen někdy. S práchnem z plátna se lépe pracuje, protože dobře drží tvar a nerozsýpá se při manipulaci. Lze jej vyrobit i bez uvedené plechovky. Zapálíme plátno, necháme jej krátce hořet a pak jej zašlápneme. Na jeho ohořelých okrajích se tak vytvoří otřebné práchno.

V minulosti, kdy i sebemenší kousky plátna byly vzácné a používaly se třeba na záplaty, se k zapalování asi více používala HUBKA. Hubka je část houby zvané troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius). Tato houba byla též součástí ohňové soupravy Ötziho. Také jiné názvy dřevokazných hub např. ohňovec obecný (Phellinus igniarius) dávají tušit, že byly využívány k rozdělávání ohňů, nebo k dlouhodobému udržování doutnajícího ohně. Zatím jsem je nezkoušel, a tak mohu jen povzbudit jiné badatele k pokusům v oblasti primitivních technologií.

Podle toho, co jsem četl, lze k chytání jisker také používat rezavec šikmý (Innonotus obliquus), který roste nejvíce na břízách v severských zemích. Tato houba snad funguje ještě lépe než troudnatec a není ji třeba jakýmkoli způsobem upravovat. Rezavec šikmý se podle údajů v odborné literatuře vyskytuje i v podhůří Šumavy, bohužel jsem na něj však dosud nenarazil, a proto nemohu její vlastnosti potvrdit z vlastní praxe.

Jak jsem se zmínil, plodnici troudnatce je třeba upravit. Nehodí se k lapání jisker celá, ale jen její vrchní plstnatá vrstva těsně pod tvrdou kůrou houby (viz obrázek č.3). Postup úpravy houby není snadný, a proto jej trochu popíšu. Houbu rozsekám sekyrou na proužky asi centimetr či dva široké a vyberu jen kusy, které mají asi více než centimetr širokou plstnatou vrstvu. Pokusím se odstranit vrchní tvrdou kůru a pak odstraním i spodní trubičkovitou část. Dokud je ještě nevysušená, pracuje se s ní lépe, později je velmi tvrdá. Získané kousíčky vhodím do kbelíku s roztokem popela z ohně, ve kterém se topilo jen dřevem. Po dvou týdnech vyjmu a nechám dokonale vysušit. Hubka časem ztrácí své schopnosti zachytit jiskru, a tak se musí její vlastnosti opakovaně oživovat. Hubka, která nebyla upravena namočením do roztoku popela, chytá jiskru velmi obtížně, ale je to možné. Taková je moje zkušenost.

Křesání

obr 4
Obr č.4

Konečně jsme si pořídili všechny tři součásti, máme připraven troud s dřívím k přiložení a můžeme zažehnout oheň.

obr 5
Obr č.5

Máme li práchno z plátna, které se příliš nerozpadá nebo hubku, můžeme křesat v ruce, anebo v sedle koně. Mezi palcem a ukazovákem jedné ruky sevřeme úštěp pazourku společně s práchnem (hubkou) tak, aby to druhé spočívalo shora na pazourku a nedosahovalo asi o milimetr jeho hranu. Práchno je tak chráněno před úderem ocílky (viz obr.č 4). Druhou rukou, která svírá ocílku, udeříme shora dolů tak, aby úderová hrana ocílky sjela příčně přes hranu pazourku. Vzniklé jiskry někdy i na první úder vlétnou do práchna, které začne doutnat. Obvykle je však nutno pokus opakovat. Doutnající práchno vložíme do troudu, rozfoukáme a z jiskřičky se zrodil nový oheň. Výhodné je, když lze prsty úderové ruky skrýt do otvoru v ocílce a předejít tak zranění o ostrou hranu kamene. Pokud křesáme do hubky, je třeba její povrch nějakým způsobem rozdrásat. To proto, aby se jiskra lépe chytla. Je to možné uělat pazourkem, kterým se bude za chvíli křesat. Je ostrý a nemusíme proto používat další nástroj.

Druhý způsob křesání používám, pokud mám práchno, které se více rozsýpá. Je třeba jej položit na suchou pevnou plochu, anebo přímo vložit do hnízda z troudu. Pazourek pak držím v jedné ruce, ocílku ve druhé a křesám stejně, jak již bylo popsáno. Rozdíl je jen v tom, že práchno nedržím v ruce a jiskry padají do něj shora (viz obr. Č 5). V praxi se nejčastěji troud s práchnem položí na zem a křesá se do něj v kleče.


obr 6
Obr č.6

Specialitky

obr 7
Obr č.7

obr 8
Obr č.8

Křesat lze bez práchna či hubky přímo do ohniště. Viděl jsem to u kamaráda Willyho.

Uhlíky (černé uhlíky, nezaměňovat s popelem) v ohništi nesmí být staré ani vlhké a měly by být na povrchu od jemného bílého popela jakoby trochu „chlupaté“. Pak lze do nich zachytit jiskru, kterou lze následně rozfoukat do plamene.

Další elegantní věc, kterou jsem se naučil od kamarádky Dešťovky je věc, kterou bych nazval „ohňovou trubičkou“. Je to jistě hodně stará věc a lze ji vidět i na obrázku z muzea (viz obr.č.6). Nejdůležitější část je trubička, ve které je ukryta šňůra z bavlny (i prádelní nebo knot). Konopný provaz nebo bavlněný smotek jako náhražka bavlněné šňůry mi neudrží jiskru, nevím proč. Konec šňůry, který je ukryt v trubičce, je zuhelnatělý a nahrazuje prakticky krabičku s práchnem. Když je třeba roznítit oheň, šňůra se povystrčí, shora přiloží na pazourek (viz první část křesání) a ocílkou udeří. Rozfoukáme jiskřičku, knotem zapálíme troud, a tak dále. Pak se šňůra zatáhne do trubičky a přikryje palcem.Tím se doutnající uhlík udusí a právě jsme si takto vyrobili práchno na další oheň. Trochu důkladnější varianta ohňové trubičky má na knot háčkem připevněn řetízek, za který se knot vytahuje. Na konci řetízku je pak třeba korálek či uzlík, který trubičku zatažením za knot uzavře, utěsní a brání také narušení tenké vrstvy s práchnem (viz obr.č 7 a 8). Trubičku lze udělat třeba z mosazi, kosti, dřeva nebo jiného materiálu, podle vlastního vkusu. Přeji příjemné chvíle u ohně zapáleného neobvyklým způsobem, podle tradice našich předků.

Albert Minář - HROM

PS.: Jakékoli dotazy, konstruktivní kritiky a připomínky či zkušenosti rád přivítám na adrese alminar@centrum.cz

Použité prameny:

http://anthro.american-mnh.org
M.Lutovský – Encyklopedie slovanské archeologie, vydalo nakl. Libri v roce 2005
Mors Kochanski, Bushcraft, Lone pine publishing, 1998
The book of buckskinning II, Firemaking - Warren Hawk Boughton, Scurlock publishing company 1983.
 
Liga lesní moudrosti, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1; e-mail: ustredi(zavináč)woodcraft(tečka)cz
design and produce made by © Pavel Spálený - Yučikala Wičaša www.yucikala.net