Do
správného časopisu patří nějaká ta povídka nebo příběh. My jsme pro
začátek vybrali povídku pana Batličky, protože je dost krátká aby se sem
vešla, a při tom se nám jeho příběhy vždycky líbily. A abyste věděli
kdo to ten Batlička je, tak vám řeknu že žil začátkem teď už minulého
století, a že povídky psal podle toho co sám prožil, nebo na cestách
zaslechl. On to totiž byl takříkajíc pěkný číslo. Začal tím, že ve čtrnácti
letech utekl z domova, měsíc o něm nikdo neslyšel, až přišel pohled
z Argentiny: „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně.
Ota.“ A tímhle stylem pokračoval několik dalších let. Procestoval půl světa,
vydělával si v nejrůznějších povoláních (od honáka dobytka až po
námořníka), ale nakonec se vrátil do Čech a po nějaké začal psát.
Vydalo to na několik povídkových knížek.
Ale
dost o autorovi, hurá na povídku.
Otakar Batlička - Chlupatá fordka
Hodně jsem vytrpěl od honáků dobytkářské farmy – Looverovy estancie. Hlavně hubený Pintor mě nenáviděl. Jednou jsem se kvůli němu málem utopil v hnojůvce. Jindy mě vyděsil nastraženým šedým kamenem, který vypadal jako kajman. Pro všechny jsem byl muchachito – nejmladší a budižkničemu, gringo!
V pralese
rostl ohromný strom kebračo, ve kterém hnízdily včely. Muži měli chuť na
med, ale nechtělo se jim do kácení. Rozžehli v dutině stromu oheň a
ty, gringo, se starej! Přiznám se, že víc než o přikrmování plamenů
jsem se tři dny a noci staral o to, aby mi šedesátimetrový obr nespadl na
hlavu. A přece byl nakonec medových pláství plný povoz. Jenže Pintor prohlásil,
že jsem skácel kebračo špatným směrem, a honáci mi nedali ani ochutnat.
„Co
je s tebou, muchacho!“ rozkřikl se předák, když muži odjížděli na
koseč – sklizeň bavlny. „Víš co je mula?“
„Takový
menší kůň.“
„Pitomost!“
křikl ze sedla předák. „Je to kříženec kobyly a osla!“ Ukázal k ohradě.
„Divoká Mária nám už dva roky zbůhdarma běhá po koralu. Zkroť ji!“
U
stavení se kdosi dlouze zasmál. Zahlédl jsem Pintora, jak na hřebci tryskem
vyráží do pampy. Předák strhl ryzku a vyjel za ním.
„To
je tvá poslední příležitost, gringo! Dávám ti tři dny! Když zkrotíš
mulu, budeš mít svou chlupatou forku. Jinak se rozloučíme!“
Vlezu
do ohrady a zasunu za sebou příčné klády. Mula je vysoká jako mustang, štíhlá
jako chrt. Srst jejích svalnatých nohou se leskne. Hlavu má úzkou, jen lstivé
oči a uši připomínají osla.
Sotva
jsem roztočil laso – Mária se zjančila. Když jí smyčka dopadla za hlavu,
vjel do ní ďas. Stavěla se na zadní, kopala, vyskakovala všemi čtyřmi do
vzduchu. Chňapala po mně zuby a bila kopyty.
Tak
tohle mi zavařil Pintor! Kdyby bylo možné zkrotit Márii, určitě by to některý
honák dávno udělal. Nejlépe bude, když sbalím svých pět švestek a nenápadně
se vytratím.
Ale
odpoledne mi to nedalo. Hrome, mustangové jsou nebezpečnější než muly! A přece
je kovbojové zkrotí! Jak to dělají? Nejdřív jim nasadí ohlávku!
Hladký
kůl ohrady mi slouží jako kladka. Zaklesu o něj laso, vší silou přitahuju
smyčku. Mula se vzpíná, řehtá – až konečně padá do písku.
„Tak
pozítří, gringo, nezapomeň!“ volá večer předák.
Pintor
obhlíží Márii;
všiml si, že její krk nese stopy ohlávky.
Druhého
dne se mi daří víc: pod ohlávkou vedu mulu na krátký tah koralem. Jak může,
bestie, otočí se ke mně zadkem a kope, vyhazuje! Rád bych ji osedlal ... Z Máriina
čela se řine krev. Také na mém těle přibývá krvavých podlitin.
„Ještě
nemáš polámané kosti, muchachito? Dnes večer předvedeš Márii! Jestli
nebude jako beránek – máš výpověď!“ připomíná třetího dne předák.
Pozoruju
že Pintor dnes neodjíždí na koseč. Dostal práci ve dvoře. Samozřejmě,
že se postavil tak, aby na mne dobře viděl.
Nejraději
bych hodil svou omlácenou kostru někam do stínu. Ale copak jsem utržil tolik
šrámů a podlitin nadarmo? K čertu s Pintorem! Nejdřív ohlávka!
Pak procházka po koralu s přitaženým lasem. Několikraát se mi daří
přejet Márii dlaní po hřbetě. Nekousla. Nevyhodila. Včera mi kdosi radil,
že před osedláním je třeba mulu oslepit. Jestli jsem dobře rozuměl –
stačí šátek přes oči. Hotovo! Rychle nahazuju sedlo a utahuju podocasník.
Matičko
skákavá! Prší či co! Pintor zvysoka hází vrchovaté lopaty loňských rýžových
tobolek a vítr je zanáší do koralu.
Soukám
se Márii na hřbet. Točí se dokola. Nevidí ... Snímám jí šátek z očí.
Není to brzy? Mula se bláznivě rozbíhá, sklání hlavu i šíji. Zastavuje
– a já letím obloukem ze sedla.
„Muchacho,
nemám ti přinést catre?“ posmívá se mi Pintor.
Tři
skoky a znovu sedím v sedle. Mula tancuje, země duní, sedlo skřípe! A
zase padám ... Kolem uší mi hvízdly dva páry kopyt.
„Tady
máš catre, gringo!“ Pintor přivlekl k ohradě žíněnku z mého
lůžka.
Cítím
bolest v krku a chuť krve v ústech. Lapám po dechu. Cválajícímu
zvířeti vlaje hříva, ocas má zdvižený. Lasuju. Z výše ohrady skáču
do sedla. Mária pádí tryskem! Hoj! Kdo se dřív poddá? Kdo prohraje souboj?
Chceš vyhazovat, Mário? Dobrá! Skáčeš? Posluž si. Dlouho létáme oba
nahoru a dolů, do stran a na tvrdé klády.
„Tak
co, mládenče?“ přijíždí za setmění předák.
Pintor
odsouvá klády a jde k Márii. Vyhoupne se jí na hřbet a bez sedla s ní
docela elegantně projíždí kolem ohrady.
„To
ty, Pintore? Tak proto jsi chtěl dnes zůstat ve dvoře?“ říká předák.
„Zkrotils mulu.“
„Ne!
Já ne,“ volá Pintor. „To je dílo našeho gringa!“
„On
zkrotil Márii? Opravdu? Nikdo z honáků to nedokáza! Tak ode dneška žádný
muchachito, žádný gringo, ale chlap!“
„Jasně,
chlap!“
Tohle o mně říkají muži, které jsem považoval za nepřátele. Povzbuzován honáky jedu na své chlupaté fordce čestné kolo koralem. Už vím, proč se ke mně nechovali přátelštěji ... Teď jsem dokázal jim i sobě, co dovedu. Bylo mi šestnáct, ale pustil jsem se sám do světa. A předák, Pintor a všichni Looverovi honáci museli se mnou jednat jako s dospělým.