www.stoupaninahoru.cz www.woodcraft.cz Kmenové zřízení STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR ČRDM - Česká rada dětí a mládeže ATOM - Asociace turistických oddílů mládeže ČR

Smysl woodcraftu – osobní reflexe po 20 letech

František Kožíšek – Biminiji

Inspirací pro tento příspěvek se mi stalo moje vystoupení o poslání woodcraftu na semináři „Život a dílo E.T. Setona a jeho odkaz dnešku“, který se konal 17. března 1990 v rámci obnovování Ligy lesní moudrosti. Ze svého tehdejšího vystoupení jsem měl celkem zdařilý (burcující) pocit a když jsem nedávno nalezl text svého příspěvku, který nebyl dosud nikde publikován, přišlo mi zajímavé podělit se o svoji současnou reflexi tohoto názoru. Nejdříve si však dovolím uvést celý tehdejší příspěvek.

E.T. Seton – zakladatel woodcraftu, idea woodcraftu

Chci-li hovořit o vzniku Setonovy lesní moudrosti – woodcraftu, nemohu začít rokem 1902, kdy vyšla série článků v časopise Ladie´s Home Journal a kteréžto datum je oficiálně považováno za počátek hnutí woodcraft. Nemohu začít ani rokem 1900, kdy se Seton vypořádal s bandou malých ničemníků, systematicky ničících jeho majetek, právě použitím nové výchovné metody. Vytvoření woodcrafterského hnutí totiž nebylo žádným náhlým pedagogických osvícením. Nebylo ani vyvrcholením, naplněním Setonových pedagogických ambicí.

Pátráme-li po kořenech vzniku woodcraftu, abychom pochopili jeho podstatu, musíme jít ještě mnohem dál do minulosti. Nejlépe ještě před rok 1860, tedy před datum Setonova narození. Teď asi čekáte, že chci hovořit o romantismu, o Rousseauovi apod., ale není tomu tak.

Mám na mysli stále jen a jen Setona. Konkrétně tu událost, kterou Seton tak často zdůrazňoval a o které jste už v úvodu13 slyšeli. Jak mu ona neznámá záhadná žena, poustevnice v kalifornských horách, vmetla do tváře: „Vy nevíte, kdo jste? Proč neotevřete své uši a své srdce? Jste duše Rudého muže, poslaná zpět, aby doručila jeho poselství a ukázala cestu!...“ A protože se tak stalo, jsem přesvědčen, že někde zde je nutné hledat kořeny woodcraftu. Ale protože se nechci dostávat do sporů s odpůrci reinkarnace, půjdu dál. Nebudu rozvádět ani otázku, proč v jeho žilách kolovala zrovna anglická a skotská krev, proč se narodil právě v zemi krále Artuše, kde byla tak živá pověst o Svatém Grálu, o kterém – mimochodem – se ve svých povídkách nejednou zmiňuje.

Začnu až jeho „zlatými dny“, jak později nazývá období strávené v překrásné kanadské divočině. Přes dvacet let, s malými přestávkami, strávených v téměř netknuté kanadské přírodě nebo ve městech, odkud to ale do té přírody bylo tehdy doslova pár kroků. Ať už všechno to dřívější, co jsem zde naznačil, působilo na Ernesta jakkoli – jedno je jisté. Všechno bylo dokonale připraveno. A tak malý Ernest Evan Thompson stojí před branami Přírody, kam ho něco neodolatelně táhne, a má široce otevřeny oči, uši a především srdce. A protože je vytrvalý hledač, dochází k tomu, k čemu nemohlo nedojít. Poznává vše, co lze v přírodě poznat, všechna tajemství, včetně toho nejvyššího. Když čteme pozorně pasáže Setonových děl, vztahující se k tomuto období, kdy zažíval silnou vnitřní radost a rozechvění do hloubi nad každým ptáčkem, každou neznámou květinou, neubráníme se srovnání se svatým Františkem z Assisi. Cituji z knihy Sv. František a příroda14: „Pouhý pohled na slunce, měsíc a hvězdy, na veliké i malé tvory naplňoval ho nevýslovnou radostí. Poněvadž všichni tvorové pocházejí od Boha, jsou všichni s Františkem v nejužším příbuzenství. Všichni se stali jeho bratřími a sestrami. Ať se zdáli sebe menšími, nepatrnějšími a opovržení hodnějšími, jeho zrak pronikal k nejhlubšímu významu všeho pozemského, k nejvniternější podstatě každého tvora a k nejvyššímu prapůvodu celé přírody... Miloval a hýčkal celým svým srdcem nejen lidi, nýbrž i nerozumná zvířata, vše, co leze a běhá po zemi i každou neživou věc.“

Promiňte mi to odbočení, vraťme se k Setonovi. O tomto období jeho života krásně vypovídá jeho Poselství náčelníka ze Svitku březové kůry:

„Podle bystřiny v borovém lese se vine jelení stezka, mezi olšemi probleskuje vodní tůň a v trávě svítí hvězdy, vysoká stinná skála zve k polednímu odpočinku a kdesi tiše trylkuje zvonek.

Vždycky jsem tam rád chodíval, když mi to život dovolil. Ale dlouho jsem nemohl objevit cestu, která tam vede, a nebyl bych ji našel bez vůdce. Marně jsem ji hledal, moje srdce nadarmo toužilo a bloudilo. Doufal jsem, že tu cestu najdu, a bál jsem se, že se mi to nikdy nepodaří. A tu se mi jednoho dne zjevila podivuhodná bytost. Vím, že byla hodně stará, ale zdála se velice mladá, svěží, plná síly a měla laskavé oči. Řekla mi, „Milý hledači, viděla jsem, s jakým úsilím se snažíš najít cestu. Vím, že budeš mít rád všechno, co tam uvidíš. Proto ti ukážu cestu, která tě zavede tam, kde poznáš tisíc milých přátel, uzdravující moc slunečních paprsků, mír noci, potěšení z hluboké vody, kde získáš pružné tělo a nevyčerpatelnou sílu, kde pochopíš dobrodiní deště, příběhy vyprávěné stopami, tajemství bažin, vznešenost vědění, kde se naučíš poznávat ptáky podle zpěvu a kde se naučíš znát věci, které se ve školách nikdy neučí, kde získáš vladařskou korunu a malé království, úměrné tvým schopnostem, ale které bude patřit jen tobě.

To vše ti nabízím, protože jsi byl vytrvalý, ale pod jednou podmínkou: Až odhalíš vlastnosti některého stromu, smlouvu mezi včelou a květem, podstatu některého tajemství, až poznáš, jak pozoruhodný je močál a jak milý je i malý rybníček, musíš si to nějak zaznamenat a sdělit to některému jinému poctivému hledači, aby se ryzí zlato neproměnilo v tvých rukou v bezcenné kamení; neboť ti, kdo získali moc, musí nést i odpovědnost.“…“

Setonovi se dostalo poznání, dostalo se mu poselství a s ním i odpovědnosti. Proto jsou následující léta naplněna novým hledáním, jak toto poselství předat dál. A nebylo to hledání ledajaké, bylo to silné nutkání, bylo to jak bič. Ptá se sám sebe, jak později vzpomíná v knize „Duch lesů“: „Není nějaké cesty, kterou by se (zdramatizovalo), uskutečnilo toto náboženství, tato výchova, tento život v přírodě, který vlastně teprve pro mne znamenal život?“ Jak přejít od nepřirozeného, vyumělkovaného způsobu života k normálnímu a zdravému životu těla a ducha? Tento problém vzrušuje tisíce lidí a stojí před nimi neřešený. Seton tuto otázku rozřešil vytvořením idey woodcraftu – lesní moudrosti.


Nyní musím poopravit dojem, který snad u někoho z vás mým předchozím líčením, zvláště tou pasáží o sv. Františkovi, vznikl. Totiž, řečeno slovy J.Niebauera: „Nebylo by dobré vidět v Setonovi éterickou duši, vzdychající nad kapičkou rosy.“ Ne, Seton je praktický, věcný, skutečný muž činu. Proto ani woodcraft není nějaké juchání nad kytičkami či dojímání se nad ptáčkem, kterého slupla kočka. Ne – Woodcraft je jasná a praktická cesta, jak vystoupit na Horu poznání, Horu vysokého lidství.


Při budování základů woodcraftu vyšel Seton ze dvou skutečností:
  1. Obecná filozofická otázka přístupu k životu, která někdy více či méně zahalena ze Setonových spisů zřetelně vystupuje, ale kterou nepřekonatelně formuloval anglický filozof Thomas More už téměř půl tisíciletí před Setonem a jehož slova tedy použiji: „Nejsme tu náhodou a nejsme tu pro zábavu.“
  2. Seton věřil – a dnešní doba nám to hrozivým způsobem potvrzuje – že člověk je součástí přírody a potřebuje styk s přírodou. Ať žije kdekoli a koná cokoli, potřebuje vždy na čas do přírody. Užívat darů slunce, vzduchu, lesa, vody. Člověk potřebuje žít v souladu se zákony přírody. Následky porušení a porušování tohoto souladu vidíme na neuvěřitelném nárůstu civilizačních chorob, tělesných, duševních a dalo by se říci i mravních, ale především ve ztrátě řádu. Většina lidí dneška ztratila pojem o řádu, který vládne tomuto vesmíru, je dezorientována a smysl života vidí v pomíjivých hodnotách či vyslovených pseudohodnotách. Proto Seton volá po přirozené vývojové cestě, po prostém životě v přírodě – neboť věří, že poznání kořenů civilizace povede i k poznání řádu a nastoupení správné cesty.

Odvolávaje se na Rousseaův výrok „Co jest přirozené, jest správné“, Seton ve svém díle Duch lesů15 dodává: „Pouze jest opravdu těžko někdy věděti, co jest přirozeno. Jsme tak překrmeni, přešaceni a převychováni, že často se to lépe dovíme, obrátíme-li se k prostým divochům, kteří nemají ani bláznovství katechismu ani oděvu...“

Seton tím samozřejmě nemyslí vyhlášení války civilizaci a trvalý odchod do jeskyně po vzoru pravěkého člověka. Myslí tím vhodnou formu a náplň našich – byť jen občasných – pobytů v přírodě, které by měly vést k tomu, abychom se v té přírodě cítili stále méně cizinci a stále více nedílnými součástmi. Proto woodcraft nutí člověka nebýt pouhým pasivním konzumentem hodnot, ale tvořit. Usilovat o všestrannost. Mít „vidoucí oči“ a „myslící ruku“. Podstatou woodcraftu není zábavné vyplnění volného času nebo okamžiky strávené v dobrém kolektivu – podstatou je sebezdokonalování jedince, osobní růst, stoupání do výšin skutečného lidství, to jest harmonický rozvoj čtyř stran lidské přirozenosti: těla, mysli, ducha a služby. A tu už se dostáváme k prvnímu ze základních kamenů, pilířů, na které Seton své hnutí postavil.

Je to woodcrafterský zákon = to jest víra, že se člověk ke svému skutečnému povznesení, k přiblížení se univerzálnímu lidství, musí vzdělávat ve čtyřech směrech: v kráse, pravdě, síle a lásce. Mnoho systémů se snažilo a snaží povznést člověka. Před Setonem však žádný z nich nepřišel s tak všestranným programem. Všechny se snažily o jednostranný rozvoj těla, ducha nebo služby.

I dnes existuje mnoho systémů usilujících o výchovu a povznesení člověka a třeba se i snaží rozvíjet všechny čtyři složky, ale žádné z nich nevede člověka tak důsledně do přírody. Zde je to Setonovo unikum, které dává Lize lesní moudrosti opodstatnění být samostatnou organizací. A zde jsme u druhého základního kamene: outdoor life čili pobyt ve volné přírodě. A, pobyt v přírodě naplněný smysluplným tvořením – tím se dostáváme k poslednímu, k třetímu základnímu kameni, to jest indiánské moudrosti a dovednosti. Podrobnosti k těmto základům jsou obsaženy v 9 hlavních zásadách, které zde ale nebudu rozvádět. Jsou uvedeny v programovém prohlášení.

Jen malou poznámku, co se týče indiánské moudrosti, poznámku k námitkám, které už teď slyším, že vzor indiána se pro nás vůbec nehodí, neboť je nám to něco bytostně cizího. K tomu asi tolik: přejali jsme římské právo, protože bylo nejlepší, přejali jsme od Řeků filosofii, protože nebylo nad ní, mnoho našich lidí přijalo zvěst mistra z Nazaretu, protože jim ukázala cestu, atd. atd., tedy přejímání původně něčeho zcela cizího, nad čím se ale dnes nikdo nepozastavuje, i když tehdy se asi mnozí lidé také bouřili. Proč se tedy pozastavovat nad přejímáním něčeho, co vůbec není nic nového, ale naopak jsou to zkušenosti a dovednosti našich prapředků. Ale od těch se nám bohužel cele nedochovaly. Dochovaly se nám z Ameriky a pro život v přírodě nejsou jiné lepší, a proto jsou severoameričtí indiáni našimi učiteli táboření a života v přírodě. Vždyť proč vymýšlet dávno vymyšlené a tak se zdržovat, když je před námi tak dlouhá cesta. Osobně se domnívám, že tyto prastaré zkušenosti nejsou cizí nikde na světě, jsou cizí jen konzumní civilizaci, tedy lidem, kteří se bojí o své pohodlí.

Jak jsem již řekl, Seton byl mužem činu a své vznešené ideály nenechal v mlhavém nejasnu, ale vytyčil k nim konkrétní cestu formou své základní příručky Birch Bark Roll (Svitek březové kůry), především Knihy orlích per, která je součástí Svitku. Setonův systém orlích per – činy a mistrovství – člověka do přírody systematicky vede a nutí ho se přírodou soustavně zaobírat. Někdo může odmítnout tento systém, ale bude-li mít upřímnou snahu se přírodě přiblížit, bude se muset – ať vědomě či ne – zase zaobírat těmi činnostmi, které jsou náplní Knihy orlích per. Je dost naivní se domnívat, že někdo, kdo většinu svého života strávil ve městě, bude chytřejší a vytyčí směr lépe. Seton do systému a organizace woodcraftu uložil své bohaté a letité zkušenosti, jak ze života v přírodě, tak ze studia přírodních národů u z fungování Americké ligy lesní moudrosti. My Setonovi a jeho cestě věříme, chceme se jí nechat vést, protože nám dává záruku, že je to cesta správná a nelze zabloudit. Vše záleží na nás, kolik energie a času do stoupání na Horu vložíme. Snad toho vrcholu ani všichni nedosáhneme, ale to pro nás není argument pro opuštění této stezky. Zdokonalování těla, mysli, ducha a služby druhému nám dává jistoty a výsledky už dnes, zítra, po splnění každého jednotlivého činu.

Věříme, že čas woodcraftu teprve přijde. Dosavadní devadesátileté dějiny woodcraftu a vývoj celé společnosti v tomto období – to byla jen předehra, která připravovala půdu a podmínky. Je nyní na nás, abychom odkryli celé poselství Setona, které bylo doposud různě vykládáno a zamlžováno, a abychom šli příkladem. Nemusíme se bát ostudy. Setonova myšlenka není prázdná nádoba, je plná dobrého vína či chcete-li plná dobré pramenité vody, a má ostatním co dát.

Mnoho jednotlivců, organizací i hnutí ze Setona čerpalo. Ten si vzal to, tamten zase ono. Seton nebyl proti tomu, nelitoval, že někdo od něho něco převzal. Konec konců, nemohl tomu ani zabránit. Ale něčeho přece jen litoval – jak říká v Duchu lesů: „Mým přáním by jedině bylo, aby si byli vzali všechno...“ To je velice důležitý výrok. Seton litoval, že lidé nepřevzali všechno. Že ta či ona z celku vytržená část byla použita jako atrapa. Jistě pomohla. Pomohla v dílčí věci, zdokonalila tělo, ducha, mysl, přinesla zábavu..., ale nikdy nemohla dovést člověka tam, kam Seton chtěl. A je úkolem Ligy lesní moudrosti, aby chránila Setonovu myšlenku čistou a celistvou a nedopustila, aby různé atrapy znehodnocovaly jeho skvělé dílo. Seton nikoho nenutí, aby ho následoval. Nabízí. Není-li kdo ochoten přijmout jeho cestu, může jít pryč, může si jít svou vlastní cestou, ale neměl by jméno woodcraftu a Setona zneužívat jako atraktivní pláštík pro svou odlišnou činnost a diskreditovat ho tak v očích veřejnosti.

Seton dbá o rovnováhu mezi oblastí hmotnou a duchovní, mezi ideou a praxí, mezi poznáním a službou. Vede nás do přírody jako do skutečného chrámu, nejdříve pomalu a nenápadně, pak stále silněji, aby nás připravil na skutečné vyvrcholení – VIGILIE, noční bdění o samotě u ohně, půst, hluboké v sebe pohroužení a tichá modlitba, přibližování se Velkému Duchu a pokorné očekávání. Má-li se člověku dostat nějakého poselství, zde se mu ho dostává. A když pak na rozbřesku, při východu slunce, nastane vidění slávy – uvědomíme si, co to je vlastně woodcraft = lesní moudrost. Moudrost, ale ne moudrost naučená, nýbrž moudrost jako schopnost vnořit se do zákonitostí, do řádu vesmíru, pochopení smyslu věcí.

V jednom z úvodních příspěvků jste slyšeli, jak Setonovo literární dílo nelze sebelepším výkladem zprostředkovat, přiblížit, že se musí přímo číst. O woodcraftu to platí dvojnásob. O woodcraftu si nelze nic vyslechnout ani přečíst, abychom ho pochopili, je nutno skutečně konat, zažít vše vlastními činy.

„Ve všem díle a studiu woodcraftu nenaleznete radosti a štěstí, jestliže si toho nezasloužíte svým životem a svou vírou; každý se musí svým životem přičiniti o to, co má.“
(E.T.Seton)


Byť na uvedený text nahlížím jako na celkem zdařilý, s odstupem dvaceti let bych mohl polemizovat s některými jednotlivostmi a také trochu poopravit jeho celkové vyznění. Nejprve k jednotlivostem.

Zda Seton skutečně osobně „poznal všechna tajemství, včetně toho nejvyššího“, si nejsem dnes už jist, ale o zákonitostech duchovní cesty věděl a jestli ji intenzivně nepraktikoval, tak aspoň návod znal. Dnes se domnívám, že zkušenosti z fungování Americké Ligy lesní moudrosti pro naše poměry moc inspirativní nebudou, protože bylo velmi obtížné organizaci na tak velkém území (při tehdejších komunikačních možnostech) nejen „ukočírovat“, ale i mít dostatečnou zpětnou vazbu z jejího denního života.

Na Knihu orlích per se nedá nahlížet jako na přesný (a dostatečný) návod, jak vystoupit na Horu. Je to inspirace k činnostem, které nás mohou v mnoha směrech zdokonalit, budeme-li se chtít opravdu zdokonalit a ne jen sbírat pocty, ale nelze se domnívat, že po splnění třeba i všech v knize uvedených činů musí nastat „osvícení“ nebo se dostavit nějaká mimořádná moudrost. Plnění činů (zvláště u mladších) je dále i užitečným „pojítkem“ a společnou náplní života společenství woodcrafterů, ale nepovažoval bych už to dnes za nezbytný atribut osobní woodcrafterské cesty.

Indiáni v českém woodcraftu: řada užitečných tábornických „know-how“, navíc zasazená do malebného koloritu, táboří-li se v týpí, ale obecně nejde o žádnou podmínku „správného woodcraftu“. A nepočítám-li nyní vzor osobní statečnosti, který je nesporný a dodnes inspirativní, nad kulturním či duchovním odkazem severoamerických indiánů dnešku visí, podle mého názoru, velký otazník, vidíme-li jejich současnou civilizační „kulturu“ a nahlížíme-li na tento odkaz očima jakéhokoli světového náboženství (a esoterních duchovních směrů v nich obsažených).


Takže jaký má woodcraft a woodcrafterské společenství dnes smysl či poslání? Stručně bych řekl, že je to trojí kultivace:
  1. Kultivace osobnosti – osobní růst na základě čtyřnásobného zákona a všestranného zdokonalování, včetně služby druhým.
  2. Kultivace společenství – žijeme v podivné době, která si na fair play, bohužel, moc nehraje. Budovat a rozvíjet společenství, které ctí zásady „férové hry“ a úcty jeden k druhému, dokáže se vzájemně podporovat a být příkladem okolí, je ozdravné jak pro členy společenství, tak pro okolní společnost.
  3. Kultivace specifických (woodcraferských) dovedností – považuji za dobré, když si lidstvo uchovává pokladnici svých moudrostí a dovedností a postupně ji rozhojňuje. Většina oborů lidské činnosti se rozvíjí (nebo aspoň uchovává pro budoucnost) díky specializovaným profesionálům, popřípadě nadšeným laikům. I ve woodcraftu existuje řada specifických dovedností (převážně různých technik našich předků a přírodních národů, např. rozdělávání ohně třením dřev a křesáním), které nemají „své“ profesionály ani jiné laiky a woodcrafteři jejich uchováváním a rozvíjením jedinečně přispívají do zmíněné pokladnice.

A to vše na „pozadí modré oblohy“ čili vracením se do přírody a ke kořenům naší civilizace.

13 Tj. v úvodu semináře 17.3.1990 v Loganově přednášce o životě E.T. Setona.
14 Šorm A.: Svatý František a příroda. Legendy o lásce světcově ke tvorstvu. Praha 1926.
15 Duch lesů. Zpověď E. Th. Setona a jiné úvahy o původu a podstatě zálesáctví (skautingu). Federace čsl. skautů, Praha 1922.
Liga lesní moudrosti, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1; e-mail: ustredi(zavináč)woodcraft(tečka)cz
design and produce made by © Pavel Spálený - Yučikala Wičaša www.yucikala.net